Jan Lucemburský

Desátý český král Jan Lucemburský se narodil jako první a jediný syn lucemburského hraběte a budoucího císaře Říše Římské Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské. Vyrůstal na francouzském dvoře Filipa Sličného a než se po sňatku s dědičkou českého království Eliškou Přemyslovnou stal českým králem, nosil titul hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.

(český král 1310-1346)

Janova cesta na český trůn nebyla ovšem přímočará. Důležitou úlohu zde sehráli opati cisterciáckých klášterů v Sedlci a na Zbraslavi a také česká šlechta v opozici k vládnoucímu Jindřichovi Korutanskému v čele s Jindřichem z Lipé. Poté, co byl 4. srpna roku 1306 v Olomouci zavražděn poslední mužský Přemyslovec Václav III. vystřídali se na českém trůně dva různí panovníci. Prvním byl Jindřich Korutanský, který se oženil s Annou Přemyslovnou, druhým pak Rudolf Habsburský, který se oženil s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou. Královská koruna spočinula nejprve na hlavě Jindřichově, poté Rudolfově. Mladý panovník byl ovšem chatrného zdraví, zemřel necelý rok po své korunovaci ve vojenském ležení u Horažďovic a do Prahy znovu přijel Jindřich s Annou. Velice záhy se ale proti němu postavila silná opozice, která otevřela dveře království mladému lucemburskému hraběti. Složitá jednání vyvrcholila svatbou Jana a Elišky, která se uskutečnila 1. září 1310 v německém Špýru. Svatbu velice poutavě popisuje kronikář Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice:

Slavnosti podivuhodné jsem potom ve Špýru spatřil:

Byla tam nádhera všechna a s ní i rozkoš a radost,

mimo to rytířské hry se družily k veselí tomu.

Jazyk to vylíčit nezná a neumí podat ni výklad

královské slavnosti té…

Zbraslavská kronika - Chronicon aulae regiae, Praha 1976, překlad František Heřmanský, s. 193.

Po svatebním veselí se cesty římského krále Jindřicha a novopečeného českého krále Jana rozdělili. Jindřich s manželkou Markétou se vydali směrem na jih do Itálie, kde chtěl Janův otec dosáhnout císařské korunovace a Jan s Eliškou odjeli do Norimberka, kde sbírali hotovost, potřebnou k dobytí Prahy. Po třech týdnech se armáda hnula směrem ku Praze, kde bezpečně uvnitř pevných hradeb stále ještě seděl Jindřich Korutanský. Mrazivé počasí obléhatelům nepřálo. Armáda již začala přemýšlet o zazimování když se podařil husarský kousek. Lstí se otevřela brána u Anežského kláštera a Jan Lucemburský vjel vítězně do Prahy. Všechen odpor byl marný, mladý král se již své příležitosti nevzdal. Jindřich s Annou z Prahy definitivně odjeli a česká královská koruna se na více než sto let usadila na hlavách králů z Lucemburské dynastie. Obléhání a dobytí Prahy se účastnil také Petr Žitavský:

Konečně, když tito útočili na město zvenčí, hle, přišlo uvnitř množství

lidu, oděné válečnými zbraněmi; a motykami a sekerami

rozbili bránu u svatého Františka, která se jim otevřela

ne sama od sebe, nýbrž po veliké námaze.

Tehdy vesele spolu vstupovalo do města unavené vojsko,

jedni přelézali přes příkopy, druzí se drápali na hradbu rukama,

protože byl tehdy převeliký nával těch, kdož vstupovali...

...Volali pak hned podle rozkazu krále Jana všichni ti,

kteří s ním vešli do města, hlasem silným i posvátným:

„Mír, mír, mír!” A nastal ihned všem mír, jako kdyby přišel z nebe.

Zbraslavská kronika - Chronicon aulae regiae, Praha 1976, překlad František Heřmanský, s. 224.

Mladý Lucemburk dobyl Prahy, upevnil své postavení mezi českým panstvem a konsolidoval království. Při přísaze českým pánům, která proběhla v prosinci roku 1310 slíbil, že své rádce bude vybírat z řad domácího panstva. Ještě předtím, než se jeho otec, římský král Jindřich VII. vydal na strastiplnou cestu za císařskou korunou do Říma, jmenoval ho říšským vikářem zaalpských zemí. Z tohoto titulu na jeho dvoře mohli pobývat také cizí rádci, kteří ovšem hlavně v počátečních letech Janova panování ovlivňovali dění celého království, to samozřejmě k nelibosti české šlechty. Roku 1313 ovšem Janův otec zemřel v Itálii, tím Jan přišel o říšskou hodnost a z jeho dvora tak definitivně museli cizinci odejít. Ačkoli se roku 1316 narodil dědic království Václav (pozdější císař a král Karel IV.) a Jan roku 1319 znovu připojil k českému království Budyšínsko, stále častěji se uchyloval mimo království a zřejmě také z dosahu vyčítavých pohledů manželky Elišky. Jakkoli je přirovnání král cizinec trefné, v žádném případě nevystihuje pravou podstatu politických schopností českého krále. Na hodnost římského krále byl nucen abdikovat, připravil však více než kvalitně půdu pro svého syna Karla.

Po smrti své první manželky Elišky se Jan Lucemburský oženil podruhé, s dcerou vévody Ludvíka I. Bourbonského, se kterou měl syna Václava. V posledních letech života stihla Jana dědičná oční choroba, která měla za důsledek postupné slábnutí zraku až naprostou slepotu. Z tohoto důvodu je Jan Lucemburský na západ od našich hranic znám jako Jan Slepý. Jan Lucemburský zemřel 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku.