“Neboj se, milá, svatýho Jána” čili Upečte si věnec

Jan Nepomucký patří k národním svatým se světovým přesahem – u nás i jinde chrání mosty, mlynáře a “šífaře” čili plavce. Ani na mučidlech prý neprozradil zpovědní tajemství a jeho mrtvolu nakonec roku 1393 shodili z Kamenného mostu do Vltavy. Reliéf upomínající na dávný mord je dotyky poutníků, slibujících si od toho štěstí a Plaváčkovu přímluvu v nebi, nablýskán do vysokého lesku, a jeho svatořečení připomínají svatojánské slavnosti vodní hudby – “Navalis”.

Když pomineme k svatosti nezbytné zázraky a legendy a budeme vnímat kanovníka Jana jako skutečnou historickou osobnost, představí se nám se všemi svými světly a stíny pozoruhodná osobnost žijící v tak zašmodrchané době, že uchovat si vnitřní integritu muselo být mimořádně těžké.

Co znamená slovo Navalis

není dnes u nás příliš známo. Na tvrzení, že pětihvězdičkový Jan Nepomucký byl vyzdvižen na nebesa proto, aby z paměti lidí vytlačil jiného Jana, tedy Husa a jeho mučednickou smrt v Kostnici, sice něco bude, ale méně, než se říká, protože k jeho svatořečení došlo vlastně až po definitivním ukončení pobělohorské katolické „normalizace“. O skutečně všelidovou Johánkovu popularitu se přičinili Jezuité pořádáním barevných procesí a poutí, při nichž lidé také pouštěli s proudem vodních toků hořící světla a rozkvetlé věnce. Významnou součástí oslav byly i Navalis – hudební slavnosti na vodě.

Ty ale měly původ v Benátkách. Právě tam měl Nepomukův kult docela silnou odezvu, protože Benátčané byli nejen kupci, ale především námořníci a veslaři: uprostřed Canale Grande stojí na pilíři právě tenhle český  světec a do kasičky pod ním prý dávali gondoliéři každého dne první vydělané peníze. V Praze svatojánskou slavnost s lodní hudbou uspořádal právě po benátském vzoru řád křížovníků s červeným srdcem dne 15. května 1715 a víceméně pravidelně je pak opakoval až do svého zrušení za císaře Josefa II.

A ještě jeden Jan

je neoddělitelně spojen s vodou, totiž Jan Křtitel, který v řece Jordánu pokřtil Krista. Byl to podivuhodný prorok: mladý asketa nosil plášť z velbloudích kůží, živil se medem a kobylkami a jeho hlavu si vystavil král Herodes na stříbrné míse. V některých zemích je tradice pouštění věnců a nebo planoucích světel po vodě spojena spíš s ním, než s Janem Nepomuckým: jeho červnový svátek měl zřejmě za církevní parádu schovat odvěkou tradici pohanských oslav letního slunovratu, nejdelšího dne a nejkratší noci plné sexu, hodů, zpěvu, tanců a veselí.

Po oba svátky můžeme poslat s tajným přáním, jež se možná splní, svítící loďku po vodě, což nejvíc a snad bez výjimky těší děti a milence. Svíčku v prázdné plechovce upevněné na prkénku nebo kříži z latěk ale vyšleme po vodě jen tam, kde nehrozí vznícení pobřežních porostů, k nimž by je z proudu mohl zahnat vítr. Na bezpečnost a ekologii bychom měli dbát vždycky, a proto všichni svatí nás chraňte před nápadem do plechovky nalít trochu nafty či něčeho podobného, jak se také někde děje…

Svatojánský věnec

vhozený do proudu by měl být z bylin sbíraných o divotvorné noci. Méně romantické, než plést věnec z voňavého lučního kvítí a poslat ho s vodou, je upéci si věnec z kynutého těsta. Vonět bude též, leč jinak. A zvládne to opravdu každý, ať už na zadělání těsta použijeme domácí pekárnu a nebo jsme stoupenci „ručních prací“ s díží a vařečkou: rozdíl je jen v tom, že v pekárně vždy začínáme od tekutin (jako v následujícím předpisu) a při klasické přípravě naopak.

Do pekárny dáme osminku litru mléka, tři žloutky a sto padesát gramů sádla (kdo mu nevěří, použije máslo nebo Heru, ale dobré sádlo umí v těstě chuťové divy). Následuje asi třicet gramů medu – i víc, podle chuti. Přidáme špetku soli, která bude brzdit příliš bouřlivé kynutí, půl kila přesáté polohrubé mouky a do důlku rozdrobíme asi dvě třetiny kostky droždí. Také kvůli vůni nezapomeneme na vanilkový cukr, nastrouhanou kůru z jednoho citronu, asi třetinu muškátového oříšku a nadrobno utlučený badyán a hřebíček.

Pochoutka, která ozdobí stůl

je z tužšího těsta. Necháme ho pekárnou zpracovat a vykynout a pak ho na vále rukou zpracujeme a rozdělíme na pět dílu. Ze tří upleteme cop a ten stočíme na plechu. Oba zbývající prameny svineme a druhé patro věnce přimáčkneme na základ. Konstrukci zpevníme špejlemi. Natřeme žloutkem, ozdobíme půlkami mandlí a pečeme mezi sto osmdesáti a dvěma sty stupni nejméně půl hodiny. Zpevňující špejle se dají po upečení snadno vyjmout. Chuťově se tenhle věnec (a je jedno, zda patří Janovi Nepomuckému, Křtiteli, Zlatoústému a nebo Honzovi od sousedů – blíží letní vánočce bez rozinek a je v něm i něco z perníku. Ale proč tam vlastně rozinky nedat taky?

Převzato z: http://www.nasehobby.cz/neboj-se-mila-svatyho-jana-cili-upecte-si-venec/