Obnova mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

Problém obnovy mariánského sloupu, potažmo umělecké památky vůbec, lze nahlížet dvojí optikou.

První optika vidí umělecké dílo jako souhrn tvůrčích dovedností umělce, oprostěných od jakýchkoli kulturních, duchovních či dobových residuí. Druhá optika nazírá dílo jako kompozici, která se skládá ze všech výše zmíněných a navzájem se ovlivňujících faktorů.

První optika, či spíše způsob argumentace byl použit ve vyjádření Magistrátu Hlavního města Prahy k zamýšlené obnově mariánského sloupu ze dne 23.6. 1992, č.j. 246/92 a opětovně pak 28.9. 2005, č.j. 389 355/05. Hlavním argumentem byl torzální stav dochovaných původních soch, z toho plynoucí nemožnost zhotovení přesné kopie sloupu a proto nenaplnění kritérií památkové ochrany. Pravdou zůstává, že především socha Panny Marie je poškozena do té míry, že sochař na některých částech musel její původní podobu rekonstruovat. Tato rekonstrukce ovšem probíhala na základě velice detailního poznání díla Jana Jiřího Bendla, který byl autorem sochy a jehož další realizace jsou v Praze zachovány na řadě míst. Taktéž kompozice sochy Panny Marie Immaculaty byla zde použita dle předlohy z mariánského sloupu na náměstí Am Hof ve Vídni a tudíž lze zavrhnout argumenty tvorby novotvarů, které by s původním záměrem umělce neměly nic společného. Rekonstrukci sloupu prováděli vystudovaní akademičtí sochaři a certifikovaní restaurátoři, přední odborníci tohoto oboru u nás s mnohaletými zkušenostmi z podobných realizací. Ke spolupráci byli přizváni také teoretici, zabývající se problematikou sochařského restaurování a památkové péče. Od roku 1992 urazila Společnost pro obnovu mariánského sloupu dlouho cestu. Byly zhotoveny sádrové odlitky původních soch, podle nichž je již vytesáno několik skulptur. Taktéž mnohé části architektonického soklu jsou již hotové a připravené k osazení. Z hlediska platného zákona o státní památkové péči č. 425/1990 Sb. taktéž nedošlo k jedinému pochybení. Výsledná podoba soch naplňuje požadavky zákona beze zbytku. Historický vzhled mariánského sloupu bezpečně známe, existuje k němu velké množství fotografií, dokumentace a plánů. Jediným úskalím by se mohla jevit již výše zmíněná, částečná rekonstrukce sochy Panny Marie. Socha je již ale provedena a její výsledná podoba je rozhodně věrohodná. Největším oponentem Společnosti pro obnovu mariánského sloupu byl po dlouhá léta správce historických sbírek Národního muzea PhDr. Lubomír Sršeň. Po shlédnutí dokončené sochy Panny Marie prohlásil, že tak dobrý výsledek nečekal a že nyní uznává, že kopii a rekonstrukci mariánského sloupu lze uskutečnit.  

Nahlíženo druhou optikou, v dnešní době všeobecně uznávanou, neexistuje argumentu, kterého by mohlo být použito proti zamýšlené realizaci. Oprostíme-li se od názoru, že když rekonstrukce, tak za použití současného uměleckého jazyka, který je pro tuto památku, s přihlédnutím ke všem aspektům jejího vzniku a odkazu nepoužitelný, jeví se rekonstrukce raně barokní podoby sloupu jako nejpřijatelnější varianta. Vztyčením sloupu znovuzíská Staroměstské náměstí umělecký artefakt, jenž po 268 let a 34 dnů byl ozdobou královského města Prahy a jež ve své tvorbě reflektovala řada umělců. V důsledku se jednalo o první příklad monumentálního barokního sochařství v českých zemích a o vůbec čtvrtý sloup tohoto zasvěcení v Evropě. Z hlediska odkazu budoucím generacím byl sloup zamýšlen jako poděkování Panně Marii za skončení útrap třicetileté války. Pozoruhodným detailem je také fakt, že vrchol sloupu nezdobila Panna Marie Vítězná, oslava vítězství, nýbrž Panna Marie Immaculata, neposkvrněná. Symbol to míru, lásky, odpuštění a smíření. Pražští radní a císař Ferdinand III., mecenáši stavby sloupu tak předběhli svou dobu. Sloup prvoplánově neoslavoval pouze vítězství, respektive ubránění Prahy před Švédy v roce 1648, ale byl především prosbou o odpuštění a smíření znesvářených stran, jejichž počínání zapříčinilo během pouhých tří desetiletí smrt statisíců lidí. Toto jsou hodnoty, které by neměly být cizí ani dnešnímu člověku. Evropská unie se spolupodílů na řešení problémů na Blízkém Východě a tudíž znovuvztyčení sloupu, jakožto jasné deklarace úsilí a postojů předsedající země by se tak mohlo stát symbolickým vyvrcholením českého předsednictví. Nejde o úsilí prosadit památku pobělohorské „doby temna“, době inkvizice ani době útlaku českého živlu. Nazírání české společnosti 17. století z tohoto úhlu pohledu pokládáme již za překonané. Jde o vědomé navázání na pokrokové, humánní myšlenky našich předků. Zkušenosti a utrpení celé jedné generace byly symbolicky vyjádřeny ve vrcholném díle sochaře Jana Jiřího Bendla. Zboření sloupu v prvních dnech po vyhlášení naší samostatnosti bylo chápáno jako satisfakce za všechna příkoří, která se našemu lidu udála pod křídly multinárodní monarchie. Byl to akt barbarství, který svou podstatu skryl za ideou budování nezávislého státu. Přední osobnosti kulturního života té doby se neúspěšně snažili zabránit zničení sloupu. Václav Vilém Štech, významný český historik umění a profesor Akademie výtvarných umění, společně s dalšími dvěma členy ustanoveného Národního výboru se v onen osudný den dostavili před rozlítosněný dav se snahou zachránit významnou památku. Bohužel se jim dostalo pouze výsměchu a pohrdání.

Opustíme-li vody ideové koncepce sloupu a jeho odkazu pro naši generaci, nalezneme dalších několik argumentů, svědčících pro realizaci. Zprvu je to kompoziční rozvrh náměstí a z tohoto pohledu také možnost jeho revitalizace. Již od svého vztyčení, v roce 1650, tvořil sloup svou výškou (16 m) významnou dominantu náměstí. Jeho stín v poledne zakrýval v dlažbě vyznačený pražský poledník a tím byl i atraktivním ukazatelem času. V současnosti nic tuto funkci nesupluje. Také Ladislavem Šalounem realizovaný pomník Janu Husu, dodnes stojící na Staroměstském náměstí jaksi postrádá jednak ideového, tak také kompozičního oponenta. Sousoší bylo realizováno v roce 1915. Šaloun pojal pomník jako výraznou horizontální kompozici, která měla být v protikladu k výrazné vertikále mariánského sloupu. Obě práce tak svými, jasně definovanými odlišnostmi, měly tvořit kompoziční dominanty náměstí. Opomíjen zůstává také fakt, že na tomto, jednom z nejznámnějších a nejfrekventovanějším míst České republiky tak po staletích symbolicky došlo ke smíření katolického a protestantského vyznání. Bohužel pouze na tři roky a čtyři a půl měsíce. Pro úplnost dodejme, že to není pouze pomník Jana Husa, který trpí nepřítomností svého ideového a kompozičního protikladu. Pohled na dominantní dvojvěží Týnského chrámu, zasvěceného Panně Marii by také dostalo jiných rozměrů vzhlíželi bychom na něj skrze dominantu mariánského sloupu. Odhlédneme-li na chvíli od problematiky mariánského sloupu a přihlédneme podrobněji k celkové kompozici Staroměstského náměstí, musíme se pozastavit před průčelím barokního kostela svatého Mikuláše od Kiliána Ignáce Dietzenhofera. Členění fasády kostela a s tím související vnímání jeho proporcí nesmírně trpí odlišností současného stavu od stavu v 18. století. Uliční fronta, stojící před sv. Mikulášem formovala architektonický záměr Dietzenhoferův. Kostel byl komponován pro příkrý podhled, který v dnešní době není již k dispozici. Památka tak vedle absence mariánského sloupu a torzovitosti Staroměstské radnice představuje jeden z příkladů velikého provinění se vůči kompoziční vyrovnanosti náměstí. V rámci snah o revitalizaci historickými událostmi „zmrzačeného“ náměstí by se tak navrácení mariánského sloupu mohlo stát prvním krokem k navrácení původní a především logické tváře náměstí.

Závěrem se pozastavme ještě nad možností realizace sloupu jako úplného novotvaru. Práce, vzniklé na základě mezinárodní soutěže, vycházející ze současných východisek umělecké tvorby. Ať se to zdá málo pravděpodobné, vzniká v dnešní době po celé Evropě řada realizací, jež jsou ovlivněny sakrálním pojetím uměleckého díla. Tvůrci těchto artefaktů se scházejí na pravidelných sympoziích. Z tohoto pohledu se znovyvztyčení sloupu jako naprostého novotvaru nejeví zcela neproviditelné. Nyní se dostáváme na velice tenký led uměleckých a urbanistických teorií a památkové péče. Jsme přesvědčeni, že ačkoli by tento počin byl zajisté velkým plus pro rozvoj moderního sakrálního umění v našich zemích, není Staroměstské náměstí tím pravým místem pro tuto realizaci. Druhou věcí, která se na první pohled může v tomto případě zdát povrchní, je otázka financí. Náklady na realizaci sloupu byly plně hrazeny z veřejných sbírek. Práce jsou před svým dokončením a tudíž by městskou pokladnu žádným způsobem nezatížily.

Znovuumístění sloupu na náměstí ve formě kopie jeho raně barokního vzhledu by v českém kontextu nebylo ničím unikátním. Po roce 1989 byla řada památek v katastrofálním stavu. Některé se radikálně restaurovaly, jiné byly na své původní místo navráceny poté, co byly z vůle komunistického režimu odstraněny. Mariánské sloupy v Ostravě, Kyjově, Českých Budějovicích či Turnově, Chodově u Karlových Varů, Sokolově či z velice nedávné minulosti sloup v Mikovicích byly buďto radikálně restaurovány či přímo znovuvztyčovány. Nejedná se ovšem pouze o památky sochařské s podílem složky architektonické. V roce 2000 byl obnoven poutní areál Mariánská Týnice. Zřícená kupole poutního kostela Panny Marie od Jana Blažeje Santiniho Aichla musela být znovu postavena, celý areál opraven a revitalizován. Ani památky UNESCO nejsou v tomto kontextu výjimkou. V letech nedlouho minulých byly ve Ždáru nad Sázavou restaurovány, resp. znovu vytvořeny původní štuky na kupoly poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Tento výběr z restaurovaných památek je pouze ilustrativní, ve skutečnosti prošlo podobnou obnovou mnohem více nemovitých artefaktů. Ačkoli mohly být některé z uvedených realizací ve své době pod drobnohledem kritiky, s odstupem času lze říci že rozhodnutí o jejich restaurování či znovuumístění bylo krokem více než šťastným. 

Úplným závěrem budiž ještě řečeno, že se v současnosti snažíme oživit debatu o restaurování podobných památek také v odborných kruzích. Oslovili jsme odborníky z řad historiků a historiků umění s prosbou o krátké vyjádření k problematice navrácení kopie původního mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Jelikož naše snažení probíhá po řadu let, známe již řadu názorů odborné veřejnosti. Většina z nich by si mariánský sloup na Staroměstském náměstí dokázala, někdy s malými, jindy s většími výhradami představit. Tyto názory, společně s řadou dalších materiálů, poznámek a vyjádření budou v září roku 2009 prezentovány v Muzeu Karlova mostu na výstavě k zamýšlené obnově sloupu. Naším zbožným přáním je, abychom mohli v září představit sloup jako výsledek douhodobé práce se šťastným koncem.

Odkaz na internetové stránky Společnosti pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí : http://www.marianskysloup.cz/