Život Sv. Anežky

Anežka Česká se narodila v Praze z druhého manželství krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské dle tradice 20. ledna 1211. Ve třech letech již byla zasnoubena s polským vévodou Boleslavem a s rodnou sestrou Annou poslána pod dohledem tety, sv. Hedviky, na výchovu k cisterciačkám do slezské Třebnice.

Po smrti dětského snoubence je znovu poslána na dvouletou klášterní výchovu, tentokrát do Doksan k premonstrátkám. Otec Přemysl ovšem začíná usilovat o spojení se štaufským císařským domem a zaslibuje dceru devítiletému synovi císaře Ferdinanda II., budoucímu Jindřichovi VII. a posílá Anežku na novou výchovu do Vídně ke dvoru Leopolda VI. Babenberského.

Leopold zatím získal Jindřicha pro svou dceru. Roku 1225 se vrací přemyslovská princezna do Prahy a následující rok přijíždí poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Zásnuby proběhly, ale 1229 je Jindřich zrušil. Opět se o ni zajímá již ženatý Jindřich VII., ale následným zájemcem o Anežčinu ruku se má stát Jindřichův otec Fridrich II., kterého ovšem odmítla.

Napříč politickým sňatkům ke kterým nedošlo, se rozhoduje jako nevěsta Kristova, inspirována svatým životem sestřenice Alžběty Uherské, vstoupit do řádu sv. Kláry. S bratrem Václavem I. zakládá v Praze špi-tál sv. Františka (1232) a v roce 1234 přijímá řeholní roucho a stává se první abatyší nového kláštera pražských klarisek.

Postupně buduje s bratrem králem výstavné dvojklášteří, kde bydlely jak klarisky, tak Menší bratři přísné observance. Rozlehlý areál raněgotické stavby cisterciáckého typu zahrnoval mimo dva kláštery dva kostely a prostor, kde sídlilo špitální bratrstvo založené svatou princeznou 1233, ze kterého se posléze stává samostatný řád Křižovníků s červenou hvězdou.

Anežka prodchnuta ideálem sv. Františka a Kláry usiluje o dodržování přísné původní řehole a je tak v písemném kontaktu jak se sv. Klárou, tak s papeži Řehořem IX., Inocencem IV. a Urbanem IV. Energická řeholnice byla zbožnou následovnicí františkánského ideálu i moudrou rádkyní své královské rodiny. V roce 1249 usmířila krále Václava I. s jeho synem Přemyslem, moravským markrabětem, a dále ve sporu synovce Přemysla Otakara II. s Rudolfem I. Habsburským sehrála diplomatickou roli.

„Starší sestra“ jak se nechala nazývat po odstoupení z úřadu abatyše se snažila o osobní ryzí svatost a pokoru spojenou s láskou k spolusestrám, chudým a opuštěným. Z Anežčiných legend víme o její dobročinnosti, milosrdenství a umění diplomacie. Po naplněném životě umírá ve svém klášteř eNa Františku v Praze 2. března 1282.

Záhy 1328 žádá Eliška Přemyslovna o její kanonizaci, což se nepodařilo po dlouhá staletí ani na mocné přímluvy pražských arcibiskupů, panovníků a velmistrů křížovnického řádu, poněvadž od husitských válek bylo nezvěstné Anežčino tělo. Až roku 1874, nažádost arcibiskupa Schwarzenberga, byla uznána za blahoslavenou a tím bylo umožněno její veřejné uctívání i mimo křížovnický řád. Konečně 12. listopadu 1989 ji kanonizoval papež Jan Pavel II. a naše svatá Přemyslovna je po právu spojována s pádem totalitního režimu 17. listopadu téhož roku v Československu.