Oprava Karlova mostu po povodni r. 1890

Katastrofa a počátky památkové péče

„Děsná katastrofa, která matičku Prahu postihla 4. září 1890, zajisté trvá podnes v živé paměti všech Pražanů. Málo bylo tehdy lidí, a to nejen Čechů, ale i cizinců, jimž by při zprávě o zřícení se mostu Karlova nebyl zvlhnul zrak... „ Takto otevírá městský inženýr, architekt Jiří Soukup dva roky po ničivé povodni ještě čerstvé rány, které napáchala velká voda v roce 1890. Málokdo si dnes při pohledu na rekonstrukci Karlova mostu uvědomí, že naši předci museli čelit skutečné katastrofě. Na konci 19. století, kdy byly principy moderní památkové péče teprve v začátcích, pouze dohlížené Centrální komisí pro péči o památky ve Vídni. Ačkoli tato komise neměla žádnou nařizovací pravomoc, autoritou předních funkcionářů (především Aloise Riegla) dokázala zachránit řadu památek. Svým dílem přispěla také v případě připravované obnovy zborcených pilířů Karlova mostu.


Obnova mostních pilířů – spory o koncepci

Ke zřícení mostu došlo kombinací několika důvodů, z nichž nejvážnějším bylo mělké založení pilířů a s tím související podemletí základů proudy vody, které podplouvaly mohutnou hráz z naplaveného dříví, lomily se o pilíř a ve vírech se točily. Katastrofa zřícení mostních pilířů byla dobovým tiskem přirovnávána k požáru Národního divadla. Okolnosti způsobily, že ihned po opadnutí velké vody byly poškozené části ohledány a vzápětí začaly vznikat plány na opravu škod. Některé z nich se naštěstí neuskutečnily. Nejodváženějším a zároveň nejškodlivějším byl návrh ing. J. Kruise, podle kterého se měly nahradit tři oblouky dvěma, v zájmu zlepšení průtočného profilu řeky. Toto překlenutí mělo být potom zhotoveno za použití nejnovějších technologií, především betonu, čímž by došlo k nenávratnému poškození mostu. Ke kompromisu došlo v případě sporů o použitý materiál na obklad pilířů. Architekti Josef Mocker a Josef Hlávka navrhovali, aby k obložení pilířů byl použit pískovec „aby celé kvádrové obložení pilířů provedeno bylo z dobrého pískovce“, což odůvodňovali především tím, že žulovým obložením ztratí stavba historické autenticity: „použití žuly by charakteru starobylé stavby této značně bylo na újmu.“ Tyto z hlediska památkové péče pokrokové názory ovšem nesdílela městská rada, která usilovala o kompletní obložení žulovými kvádry. Došlo tedy ke kompromisu a podvodní část pilířů byla obložena žulou a nadvodní pískovcem. Dle návrhu architekta prof. Alberta Velflíka byly vytvořeny kesony, které měly sloužit k bezpečnému ukotvení mostních pilířů. Práce na opravě mohly začít. Zakázku získala budapešťská firma G. Gregersen, a. s. Nacionalistické námitky proti výběru cizí firmy byly zamítnuty. Firma se těšila mezinárodní dobré pověsti a předložený rozpočet ze 14. června 1891 byl shledán jako nejvhodnější varianta z celkem tří oferentů. Stavba probíhala poměrně rychle a proto se již 14. listopadu 1892 mohla sejít kolaudační komise a o pět dní později, 19. listopadu mohl být most odevzdán veřejnému užívání. 

Vylehčovací oblouky

Podle Velflíkova návrhu byly zhotoveny taktéž tzv. vylehčovací oblouky nad poškozenými pilíři. Na svou dobu pokrokové dílo zaneslo do mostního tělesa čtyři klenuté dutiny, které měly odlehčit mostním pilířům. Sedm metrů vysoké dutiny jsou přístupné přímo z mostovky. V současnosti jsou před zraky zvědavců skryty pod pečlivě zajištěným poklopem.