Bruncvík

Ludvík Šimek (19.1.1837 – 25.1.1886)

Autor

Ludvík Šimek vyšel z dílny bratří Maxů. Procestoval Evropu a déle pobyl v Mnichově a Římě. V Itálii se osobně seznámil s Antonínem Barvitiem a Václavem Levým a zde také modeloval figurální medailony k výzdobě vrat kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Z Itálie se vrátil roku 1870 a započal práci na jedné z jeho nejvýznamnějších zakázek, pomníku Josefa Jungmanna. Přípravy k realizaci pomníku započaly již roku 1866, původně ho měl tesat Antonín Barvitius společně s Václavem Levým. Levý ovšem v roce 1870 zemřel a tak na jeho místo nastoupil Ludvík Šimek, který se za daných okolností jevil jako nejvhodnější kandidát. Nejenže se s uměním Václava Levého detailně seznámil, přivezl si ale také z Říma jeho náčrtky. Šimek dle Levého skici zhotovil model, který byl roku 1872 odlit ve Vídni. Barvitius je autorem podstavce sochy. Socha dodnes stojí na Jungmannově náměstí v Praze. Šimkův profesní úspěch byl závislý na spolupráci s nejvýznamnějšími architekty druhé poloviny devatenáctého století. Pracoval na několika stavbách Josefa Mockera. Dokladem této spolupráce jsou například reliéfy na hlavním portále kostela sv. Petra Na Poříčí z roku 1876, sv. Václav na Novém probošství v areálu Pražského hradu z roku 1879 či poprsí proroků na hlavním oltáři a sochy sv. Anny, Lukáše a Metoděje v arkádách kaple sv. Anny v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha z let 1875-1880. Taktéž skupina soch českých panovníků na Prašné bráně z let 1875-1876. Sochu Bruncvíka pro Karlův most zhotovil dva roky před svou smrtí, v roce 1884 na objednávku Pražské obce.

Donátor

Objednavatelem sochy Bruncvíka pro Karlův most byla Pražská obec.

Bruncvík

Postava Bruncvíka figuruje v nejstarších českých legendách. Prvně se objevuje v Kronice o Bruncvíkovi ze 14. století. Ústně tradována byla ale zřejmě minimálně o několik desítek let dříve. Kontextuálně a dějově se váže k Českému knížectví a Přemyslovskému rodu. Pro širší publikum legendu převyprávěl Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých.

Bruncvík byl českým knížetem, který na stolec usedl po smrti svého otce Žibřida. Dle legendy byl vládcem spravedlívým a šlechetným. Ve třetím roce svého panování se rozhodl, že se vydá za hranice svého státu, aby si dobyl znaku lva, podobně jako jeho otec kdysi dobyl znaku orla. Na znamení věrnosti a lásky si vyměnil se svou manželkou Neoménií prsten řka : „Neuvidíš-li prsten po 7 letech, tak nebudu naživu“Vládu v zemi přenechal dočasně otci své manželky, nechal osedlat třicet koní a s nejvěrnějšími rytíři odjel vstříc dobrodružstvím. Na své cestě navštívili různé země až se konečně nalodili na loď. Čtvrt léta se plavili v klidu až je zastihla bouře. Rytíři s Bruncvíkem se již obávali o své životy až spatřili horu, ze které vycházela žlutá zář a pronikavá vůně. Jantarová hora měla tu moc, že vše v okruhu 50 mil k sobě přitáhla a již nikdy nepustila zpět. Nemoha nic dělat, řítila se jejich loď ke zlověstné hoře. Moře se uklidnilo, bouře ztišila a rytíři vstoupili na ostrov. Ostrov byl prázdný, plný vraků a kolkolem nic, co by je mohlo nasytit. Po odpočinku se rozhodli pokusit se překonat moc Jantarové hory, znovu se nalodili a zdánlivě prchali pryč od hory. Neúspěšně. Poté, co se zaradovali, že se konečně dostali z její moci, znovu u ní přistáli. Ani dva další pokusy o zlomení moci Jantarové hory neuspěly a rytířům nezbylo nic jiného než přijmout svůj trpký osud. Když jim došly zásoby, začaly pojídat své koně. Když snědli vše co mohli, smrt si začala vybírat jednotlivé z nich až nakonec na ostrově zůstali jen Bruncvík a starý rytíř Balád. Právě tento kmet poskytl Bruncvíkovi radu, jež mu v důsledku zachránila život. Všiml si totiž, že na horu jednou za rok přilétá veliký pták Noh. Schován v koňské kůži, s mečem připraveným k obraně ho Balád odnesl na vrchol Jantarové hory. Zadul silný vítr, který signalizoval, že se obrovské stvoření již blíží. Noh chňapl koňskou kůži do drápů a odletěl s ní pryč. Letěli tři dny a tři noci, stovky mil od Jantarové hory až se pták konečně snesl k horám a koňskou kůži i s Bruncvíkem shodil do svého hnízda. Mláďata se po kůži ihned vrhla, Bruncvík vyskočil a svým mečem je zahubil. Rychle vyskočil z hnízda a prchal směrem k údolí když tu náhle uslyšel strašný řev. Zpět nemohl a proto pokračoval dále až narazil na podivnou věc. U skály bojoval lev s devítihlavou saní. Zpočátku nevěděl komu v souboji pomoci. Nakonec se rozhodl pro lva. Vždyť to bylo právě znamení lva, které ho na tuto cestu vyslalo. Společně se lvem saň přemohli. Bruncvík z obavy před lvem vylezl na strom. Lev pod něj ulehl a dva dny a dvě noci pod ním dlel. Vyčerpaný a hladový Bruncvík již déle nevydržel a zbaven sil ze stromu spadl. Lev odběhl a donesl knížeti ulovenou srnu. Bruncvík se nasytil a pojal k šelmě důvěry. Nadále cestovali a bloudili společně. Trvalo tři roky až jednoho dne vystoupali na vysokou horu, odkud Bruncvík zahlédl na vzdáleném ostrově hrad. Patnáct dní zabralo než se oba dostali na písčitý břeh, kde Bruncvík za pomoci svého meče postavil vor, na kterém se devět dní a devět nocí plavili na ostrov s hradem, ve kterém vládl král Olibrius. Celý ostrov obývali podivní tvorové. Sám Olibrius měl dvoje oči, jedny v obličeji, druhé na hlavě. Jeho dvořané měli pouze jedno oko či jen jednu nohu. Někteří měli rohy či psí hlavy. Bruncvík byl chycen králem, který se ho tázal, zda přišel ze své vůle či z nouze. Kníže odpověděl, že ze své země odjel z vůle, k němu se ovšem dostal z nouze. Poprosil krále o pomoc s návratem do své domoviny. Král souhlasil, kladl si ovšem podmínku. Nejprve musí osvobodit jeho dceru, kterou vězní drak Bazilišek. A tak dobrodružství pokračovalo. Po tuhých bojích se dostali skrze brány do Baziliškova hradu, kde nalezli hady spoutanou krásnou dceru královu. Ta mu darovala prsten síly. Právě včas, jelikož do komnaty začali pronikat Baziliškovy sluhové. Kníže je společně se lvem všechny porazil. V závěru boje přispěchal samotný Bazilišek. Boj s ním trval tuze dlouho, přeci jen však skončil pro Bruncvíka úspěšně. Princezna pak po devět dní ošetřovala Bruncvíkova zranění, až se konečně vydali zpět do hradu. Tam Bruncvík s vidinou již svého návratu byl znovu zklamán. Princezna Afrika se do něj totiž zamilovala a přemluvila otce aby mladého knížete domů nepustil. Bruncvíkovi nezbylo nic jiného, něž se s princeznou oženit a doufat ve vrtkavou štěstěnu, která ho nažene zpět do náruče milované Neoménie. Jednou při své procházce nalezl sklepení, ve kterém na kamenném stolci nalezl meč bez jílce. Svůj meč vyměnil za ten na stolci a odešel pryč. Nikomu se o svém náleze nezmínil. Po čase přemlouvání se od své nové manželky Afriky dozvěděl, že ten meč je kouzelný. Že ho stačí uchopit a zvolat „Hlava jedna, dvacet, třicet, stotisíc hlav dolů!" a ihned začnou hlavy padat. Princezna nevěda, že meč má nyní v držení náš kníže dala tímto zaklínadlem Bruncvíkovi do rukou neskutečnou zbraň, která mu posloužila dostat se pryč z nenáviděného ostrova. Hlavy dvořanů, krále i princezny se kutáleli po zemi. Bruncvík se lvem nasedli na loď a vydali se na cestu domů. Po cestě jich spadalo ještě několik až se po různých peripetiích oba dostali před krále Astriola, který ze strachu před ztrátou hlavy ho doprovodil je až na hranice Bruncvíkova knížectví. Když byl před Prahou, oblékl Bruncvík poustevnické roucho a šel se lvem na hrad. Zde nalezl dvůr ve velikém veselí. Uplynulo totiž právě sedm let od doby, kdy se kníže vydal na svou cestu. Nechtěje vyvolat zmatky, dal se poznat pouze číšníkovi, který nesl pohár Neoménii. Do poháru vhodil svůj prsten. Kněžna ihned jakmile prsten uviděla počala se radovati. Méně již ale její nastávající, se svými jezdci začali knížete pronásledovat. Také jejich hlavy skončili na zemi. Po návratu na trůn žil Bruncvík se svou manželkou ještě dalších čtyřicet let a společně dali zemi dědice Ladislava. Po jeho smrti se lev utrápil smutkem a zemřel u Bruncvíkova hrobu. Ještě před svou smrtí dal ale moudrý kníže zazdít meč do Karlova mostu. Čarovná zbraň tam má být uschována již po staletí. Objevit se má, až bude českému království nejhůře. Tehdy vyjedou z hory Blaníka rytíři v čele se sv. Václavem. Až pojedou po Karlově mostě, jeho bělouš klopýtne a vyreje z dlažby zázračný meč, který v rukou dědice země setne hlavy všem nepřátelům českých zemí.

Socha

Socha legendárního českého knížete Bruncvíka je volnou kopií švédy zničené sochy Rolanda, o které se předpokládá, že ji na začátku 16. století mohl vyhotovit Matěj Rejsek. V Lapidariu Národního muzea je dochováno torze podstavce sochy. Ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy je dochován alabastrový model, snad z Rudolfinské doby, který představuje původní podobu sochy. Vousatý stařec v přilbě se zde opírá o meč a štít s městským znakem. Roland byl ochráncem městských práv.

J. Döbler, Socha Rolanda z Karlova mostu, oceloryt vyhotovený dle alabastrového modelu, 1822