Sochy na Karlově mostě a jejich přehledný seznam

Nedokážeme se plně vcítit do duše člověka barokního věku. Jediné emoce, které v nás sochy vyvolají budou tak souviset možná jen s jejich uměleckou kvalitou. Tu jsme bezesporu schopni rozpoznat i dnes, po tří stech letech. Co lze ale rozpoznat obtížněji je jejich ideový úkol, poslání, skrze které sochy působily na lidi, překonávající po mostě řeku Vltavu. Staly se vyústěním protireformačních úsilí a snah, vyjádřením zásad Tridentského koncilu, pro prostý lid ztělesněním světců, ke kterým je třeba zacházet s žádostí o pomoc v těžkých časech či s prosbou o radu. Celou šíři výrazu, kterým sochy na své současníky působily lze dnes již velice obtížně vystihnout.

První socha, či spíše kamenická nebo řezbářská práce se na mostě objevila již ve čtrnáctém století. Prostý kříž s tělem ukřižovaného na třetím pilíři vpravo při cestě od Starého města však dlouho nevydržel. Zničen byl roku 1419 za husitských bouří. Neznámo kdy byl krucifix vztyčen znovu. Vypovídají o tom zobrazení Prahy ze šestnáctého a sedmnáctého století. Roku 1629 byl pak pozdně gotický či již renesanční kříž nahrazen prací novou, na objednávku císaře Ferdinanda II. ji zřejmě zhotovil dvorní sochař Arnošt Jan Heidelberger. Tato práce však vzala za své v době švédského obležení Starého města v roce 1648. Jediné co se dochovalo je fragment hlavy Krista, uložený v arcibiskupském paláci na Hradčanech. Na počátku padesátých let sedmnáctého století se pieta na most vrátila, její forma je nám však dnes neznámá. Víme pouze, že v roce 1657 byl do piety vkomponován dnešní bronzový korpus Ukřižovaného. Tento byl odlit již roku 1628 v drážďanské dílně Hanse Hilgera, zřejmě podle modelu Wolfa Ernesta Brohna. Původně nebyl ani určen pro pražský most přes Vltavu, nýbrž drážďanský přes Labe. Asistenční figury Panny Marie a Jana Evangelisty byly vedle Ukřižovaného umístěny roku 1666. V roce 1861 byly zaměněny za práce Emanuela Maxe. Do této doby se pražský kamenný most v ničem příliš neodlišoval od svých gotických „příbuzných“, skrovně rozesetých po celé Evropě.

Změna měla nastat až roku 1683. K příležitosti uplynutí 300 let od domnělé smrti sv. Jana Nepomuckého byla na mostě vztyčena první socha světce. Ačkoli mluvit v této době o Janu Nepomuckém jako o světci vlastně nelze. Jan na mostě zaujímá výjimečné místo hned z několika důvodů. Jednak tím, že byl včleněn do českého pantheonu dlouhou dobu před svým blahořečením (1721) a svatořečením (1729), jednak také tím, že to byla právě socha sv. Jana Nepomuckého, která odstartovala mnohdy jistě vzrušené debaty o dekorování celého mostu sochami světců. Nové století na mostě otevřela socha od cizince Otavia Mosta. Sochu zemského patrona sv. Václava, kterou tesal sochař přišlí do Prahy až z italské Padovy musela řada v Praze usazených mistrů sochařských vnímat jako hozenou rukavici. Dobu horlivé činnosti na dekorování mostu otevřela opět dílna Jana Brokofa. Zakázkou na dvě sochy v roce 1706 odstartovali Brokofové osm let trvající období, ve kterém si každá významnější pražská sochařská dílna splnila svůj sen. Umístila na most sochu a nesmazatelně se tak zapsala do historie pražského barokního umění. Na barokní výzdobě mostu se podíleli celé dvě generace sochařů. Od Jana Brokofa, přes Matěje Václava Jäckela, nejvýznamnějšího pražského mistra raného baroka, Jana Oldřicha Mayera, Jeronýma Kohla a Michaela Bernarda Mandela jakožto představitelů generace první. Pokračujíce generací nastupující, generací vrcholně barokního sochařského výrazu, kdy se umění ve střední Evropě postavilo po bok evropských uměleckých velmocí. Bratři Brokofové, z nichž vynikal především mladší Ferdinand Maxmilián, Matyáš Bernard Braun či z „barokních mistrů Karlova mostu“ nejmladší, již rokokem ovlivněný Ignác František Platzer.

Významných změn doznala výzdoba v průběhu devatenáctého století. V roce 1844 se na městském hejtmanství jednalo o stavu soch. Za restaurátora poškozených prací byl zvolen sochař Josef Max. V roce 1852 se na základě Maxovy zprávy rozhodlo, že některá sousoší již nebudou opravována, nýbrž budou nahrazena novými sochami „se všemi charakteristickými vlastnostmi jejich tvůrců“. Dle tohoto dobrozdání ovšem nedopadly práce nejlépe. Josef Max s bratrem Emanuelem vytvořili pro most dohromady šest soch, z nichž se proklamacím nejvíce přiblížila práce Emanuela Maxe, znázorňující sv. Kryštofa (1857). Zbytek se vyznačuje strnulým výrazem, tak mnoho vzdálenému rozevlátým gestům a tíživosti výrazů barokních předchůdců. Vedle bratrů Maxů se v devatenáctém století při výzdobě uplatnil také Josef Kamil Böhm, autor sochy sv. Václava (1858), který svou práci vytvořil na základě návrhu vůdčí osobnosti nazarénské malby, profesora na vídeňské umělecké akademii Josefa Führicha. V roce 1890 postihla most katastrofální povodeň, která zanechala stopy také na sochařské výzdobě. Do vody se zřítilo Brokofovo sousoší sv. Ignáce z Loyoly. Vyspravený mostní pilíř ozdobila o více než čtyřicet let později poslední socha, která uzavřela sochařskou výzdobu. Sv. Cyril a Metoděj od Karla Dvořáka (1938).

Seznam soch na Karlově mostě