Sv. Barbora, sv. Markéta, sv. Alžběta Durynská

Jan (1652 Spišská Sobota, Slovensko - 1718 Praha) a Ferdinand Maxmilián (12.9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova – 8.3. 1731 Praha) Brokoffové

Autor

Jan Brokoff

Jan Brokoff náleží k první generaci sochařů Karlova mostu. Stal se vůbec prvním, kterému byla dána příležitost prezentovat své dílo na mostním zábradlí oproti siluetě Hradčan. Roku 1683 byla na osmém severním pilíři vztyčena socha sv. Jana Nepomuckého, pro kterou Jan vyhotovil dřevěnou předlohu dle bozzeta Mathiase Rauchmillera. Jan Brokof se narodil roku 1652 ve Spišské Sobotě na Slovensku, které tehdy bylo jak územně tak kulturně pevnou součástí Uherského království, náležejícího pod Habsburskou monarchii. Kolem roku 1680 odešel do západních koutů monarchie a pracoval pro severočeská panství hraběte Thuna a církevní řády. Jeho realizace jsou dochovány v Klášterci nad Ohři, na Červeném Hrádku, v Broumově či lobkovických Libochovicích. Do Prahy přišel roku 1692, usadil se na Starém Městě pražském, kde si otevřel dílnu na rohu Skořepky a Uhelného trhu v dnes již strženém domě U Salátů na Národní třídě. Zde také konvertoval od luteránství ke katolicismu. Bezpochyby byl k tomuto kroku donucen katolickým prostředím Prahy a vyznáním svých nejvýznamnějších objednavatelů. Pražské prostředí jej již znalo z práce na soše sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Dřevěná předloha k soše se dnes nachází v kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Podobně jako ostatní sochaři první generace Karlova mostu také nejstarší Brokoff byl spíše řezbářem než sochařem. S českým pískovcem se seznamoval a to dokládá řada jeho realizací. Umělecké kvality většiny z nich nelze přeceňovat. Vedle Jäckela, Kohla, Mosta, Mayera a Mandela je ovšem výrazným a nepřehlédnutelným umělcem druhé poloviny sedmnáctého století v Praze. Vedle sv. Jana Nepomuckého bylo v jeho dílně objednáno pro Karlův most ještě několik dalších realizací, které pak postupem času přecházely z rukou Janových do rukou jeho synů. Ačkoli byly stále signovány jménem majitele dílny, jednotlivosti nás již odkazují k uměleckému vyjádření vrcholného baroka a tím pádem k Michaelu Josefu Brokoffovi či ještě spíše mladšímu Ferdinandu Maxmiliánovi. Jejich podíl je rozpoznatelný taktéž na dalších pražských realizací velice činorodé dílny Jana Brokoffa v Praze, například výzdobě atiky Toskánského paláce v Praze na Hradčanech. Ani třetí, nejmladší syn Janův nezůstal bez společenského uznání. Antonín Šebestián Brokoff se stal dvorním básníkem na vídeňském císařském dvoře.

Ferdinand Maxmilián Brokoff

Ferdinand Maxmilián Brokoff se narodil jako druhý syn řezbáře a sochaře Jana Brokoffa v severočeském Červeném Hrádku u Chomutova. První zkušenosti práce s českým pískovcem se mu zajisté dostalo v otcově dílně, kde se po boku svého o dva roky staršího bratra Michaela Jana Josefa učil řezbě do dřeva i práci s kamenem. Oba synové zanedlouho svého otce překonali. Ferdinand Maxmilián snad nějaký čas pobýval i v pražské dílně Ondřeje Filipa Quittanera a od roku 1714 spolupracoval ve Vídni s architektem Johannem Bernardem Fischerem z Erlachu. Vedle Matyáše Bernarda Brauna je nejvýznačnějším sochařem vrcholné fáze barokního umění v našich zemích. Ferdinandovi rané práce jsou poznamenány těžkostmi s přímým určením. Jeho otec Jan vlastnil v Praze prosperující dílnu a ačkoli se mladí bratři Brokoffové zapojili do otcovi praxe velice brzy, jejich podíl lze rozeznat jen s těžkostmi. Otec všechny produkty dílny až do své smrti signoval svým jménem. Ze soch na Karlově mostě lze Ferdinandu Maxmiliánovi připsat sousoší Sv. Barbory, sv. Markéty a sv. Alžběty, dále sochu sv. Františka Xaverského; sv. Františka Borgii; Sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa; sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana; sv. Kajetána a v neposlední řadě sv. Víta. Vedle prací pro Karlův most je významnou Ferdinandovou zakázkou náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze, tesaný dle návrhu Johanna Bernarda Fischera z Erlachu a také práce pro Vratislav (skulptury na oltáři kurfiřtské kaple vratislavského dómu), Krzesobor (návrh průčelí benediktinského kláštera) a ve Vídni pro křižovnický kostel sv. Karla Boromejského (návrh výzdoby hlavního oltáře). Jedněmi z jeho nejmonumentálnějších zakázek jsou sloupy pro Hradčanské a Maltézské náměstí. Mimo práci v kameni, vynikal Ferdinand Maxmilián také v řezbě. Dokladem toho jsou cykly v kostelech sv. Haštala a sv. Havla.

Donátor

Objednavatelem sochy sv. Františka Xaverského pro Karlův mostu byl císařský rada Jan Václav Obytecký. Zemřel ve stejný rok, kdy byla socha na zábradlí instalována. Lze předpokládat, že svatá Barbora plní tedy úlohu přímluvkyně a patronky „dobré smrti“. Svatá Markéta byla patronkou Obyteckého matky Aleny Markéty.

Sv. Barbora z Nikodémie

Dle legend žila sv. Barbora na přelomu třetího a čtvrtého století. Byla dcerou pohanského aristokrata Dioscora. Její matka zemřela brzy po porodu a otec vedl výchovu v přísně helenistické tradici. Aby zamezil nebezpečným kontaktům s okolním světem a uchránil ji před rozmáhajícím se křesťanstvím, nechal svou dceru zavřít do věže, kde ji obklopil vším potřebným. Jeden ze sloužících však tajně praktikoval křesťanskou víru, kterou Barboře představil. Uchvácená Barbora přestoupila na křesťanské učení. Jako symbol svaté trojice nechala do svého vězení vsadit tři okna. Když se její otec vrátil z cest, dcera se mu se vším svěřila. Dioscorus by ale dceru raději vlastnoručně zabil, než z ní měl křesťanku. Vytáhl meč a chystal se jí vlastnoručně stít. Zázrakem se ovšem zdi kamenného vězení rozestoupily a Barbora byla přenesena do horské rokliny, kde dva pasáčci pásli své ovce. Dioscorus svou dceru neúnavně pronásledoval až narazil na ony dva pasáčky. První krutého otce obelstil a Barboru uchránil, druhý ji však zradil, načež byl on sám proměněn v kámen a jeho stádo v sarančata. Zajatá světice byla předvedena před správce provincie, kde byla krutě mučena. V noci temné vězení zářilo a děly se četné zázraky. Každé ráno se rány způsobené mučením zázračně zacelovaly. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude sťata. Úkolu se zhostil sám její otec a svou dceru skutečně sťal. Trestem mu byl zásah bleskem a smrt na cestě domů. Barbora byla pohřbena dle křesťanských obyčejů a její hrob se brzy stal centrem mnoha zázraků. Ačkoli je legenda o svaté Barboře součástí Speculum historiale, spisu Vincenta z Beauvais ze 13. století a také Legendy Aurey Jacoba de Voragine z druhé poloviny 13. století, mnozí badatelé zpochybňují historickou autenticitu postavy sv. Barbory. V nejstarších martyrologiích není o ní žádné zmínky. Poprvé je její mučednictví zmiňováno až v 7. století. Sv. Barbora je patronkou horníků, dělostřelců, matematiků, kameníků a vojenských inženýrů je ochránkyní při morových epidemiích a rizikových povoláních. Také je vzývána jako ochránkyně proti blesku. Mezi její atributy patří věž se třemi okny, palmová ratolest, kalich, blesk, koruna mučednictví, paví pero či meč.

Sv. Markéta Antiochijská

Dle Legendy Aurey žila Markéta Antiochijská na konci třetího století a byla dcerou pohanského kněze Antiocha. Otec se jí pro její křesťanskou víru zřekl a Markéta byla proto vychovávána pěstounkou. Údajně byla velice krásná. Zamiloval se do ní guvernér východní diecéze Římské říše a chtěl ji učinit svou manželkou. Markéta by se ovšem musela zříci křesťanské víry. Když tak neučinila, byla krutě mučena. Počaly se dít zázraky. Jedním z nich bylo setkání se satanem, který ji měl v podobě draka polykat. Zachráněna byla křížem, který se vzpříčil v drakových vnitřnostech a Markétě dovolil utéci. Mučení pokračovalo. Bezvýsledně byla pálena a nakonec podobně jako sv. Barbora sťata. Opět podobně jako u legendy o sv. Barboře, ani o Markétě nemáme přímých pramenů, které by vypovídaly o její skutečné existenci. Sv. Markéta je patronkou Anglie, dobrého porodu, těhotných žen, umírajících lidí, nemocí ledvin, rolníků, emigrantů, křivě obviněných lidí a sester. Mezi její atributy patří kříž a poražený drak.

Sv. Alžběta Durynská

Sv. Alžběta Durynská se narodila 7. července roku 1207 jako dcera uherského krále Ondřeje II. a jeho manželky Gertrudy Andechs-Meranské. Dle jedné z legend se narodila na hradě Sárospatak (50 km jižně od Košic), dle jiné v Prešpurku (dnešní Bratislavě). Ve věku čtyř let byla poslána ke dvoru durynského vévody Ludvíka IV. na hrad Wartburg u Erfurtu a roku 1221 se za vévodu provdala. V roce 1223 dorazili do Durynska františkánští mniši a velice zapůsobili na mladou vévodkyni. Nejenže Alžběta poznala ideály sv. Františka, nýbrž také podle nich začala žít. Vztah s Ludvíkem se jeví velice šťastný. Vévoda své mladé choti její nadšení pro františkánské ideály nevyčítal. Naopak, v jejím nadšení ji podporoval. Ludvík samotný je v Durynsku velice ctěn. Ačkoli nebyl nikdy oficiálně svatořečen, jsou mu v jeho vévodství skládány pocty jako kdyby byl. Roku 1226 musel vévoda zastupovat císaře Fridricha II. na říšském sněmu v Cremoně. Správu země svěřil Alžbětě. Vévodství v té době postihly tvrdé rány. Záplavy, hladomor a mor byly těmi nejtěžšími. Alžběta se plně věnovala pomoci postiženým, dokonce dle legendy prodala svatební roucha a peníze věnovala na pomoc postiženým. Pod hradem Wartburgem zřídila špitál, do kterého denně docházela. Těžká rána ji postihla 11. září 1227. V tento den zemřel na mor v Otrantu v Itálii její manžel, vévoda Ludvík IV. „Je mrtev. Je mrtev. Jako kdyby dnes pro mě zemřel celý svět.“ Tak dle legendy zněla slova vévodkyně poté, co se neradostnou zprávu dozvěděla. Po problémech se svým švagrem Jindřichem Raspe Durynským odjela z Wartburgu do Marburgu v Hesensku, kde knězi a pozdějšímu inikvizitoru Konrádovi z Marburgu složila sliby čistoty. Konrád měl na mladou Alžbětu nesmírný vliv, ne vždy veskrze pozitivní. Jako její zpovědník a duchovní vůdce jí několikráte přikazoval tresty, které musely být pro mladou dívku velice těžké. Od fyzických důtek až po odeslání tří dětí pryč od matky. Celibát, na který Alžběta přistoupila velice znepokojoval její rodiče. Nebyla stará a proto se stále dalo počítat s výhodným sňatkem a politickým ziskem. Byla uvězněna na hradě jejího strýce, biskupa Ekberta z Bambergu a zde měla přemýšlet nad svou budoucností. Alžbětina víra ovšem přečkala tvrdou zkoušku a když příbuzní viděli, že mladá dívka od svého úmyslu neodstoupí, nechali ji stát se terciářkou františkánského řádu. V Marburgu postavila špitál a roku 1231, ve věku pouhých 24 let zde také naposledy vydechla. Velice krátce po její smrti se u jejího hrobu ve špitálním kostele počaly dít zázraky. Tyto zázraky se staly důvodem velice časné kanonizace. 27. května 1235 byla Alžběta svatořečena papežem Řehořem IX. Sv. Alžběta je patronkou nemocnic, zdravotních sester, umírajících dětí či bezdomovců. Mezi její atributy patří koš s chleby, mísa s rybami, džbán s vínem, koš růží, model kostela, kniha, koruna. Bývá zobrazována kterak dává almužnu či umývá nohy chudým.

Socha

Na sousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty lze rozeznat jak práci brokoffovské dílny tak už mladého Ferdinanda Maxmiliána. Zatímco plochý reliéf soklu s řezbářsky drobným listovím, rozvilinami a stuhami odkazuje ještě k práci majitele dílny, Janu Brokoffovi, jsou samotné postavy světic a sv. Alžběta Durynská především již snad jednou z prvních samostatných prací Ferdinanda Maxmiliána.

Nápisy se vyskytují

Na podstavci

ORATE PRO NOBIS NVNC ET IN HORA MORTIS

(Modlete se za nás i v hodině smrti.)

Na podstavci

JOAN BROKOFF FECIT

(Jan Brokoff provedl)