Sv. Ignác z Loyoly
Ferdinand Maxmilián Brokoff (12.9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova – 8.3. 1731 Praha)
Autor
Ferdinand Maxmilián Brokoff se narodil jako druhý syn řezbáře a sochaře Jana Brokoffa v severočeském Červeném Hrádku u Chomutova. První zkušenosti práce s českým pískovcem se mu zajisté dostalo v otcově dílně, kde se po boku svého o dva roky staršího bratra Michaela Jana Josefa učil řezbě do dřeva i práci s kamenem. Oba synové zanedlouho svého otce překonali. Ferdinand Maxmilián snad nějaký čas pobýval i v pražské dílně Ondřeje Filipa Quittanera a od roku 1714 spolupracoval ve Vídni s architektem Johannem Bernardem Fischerem z Erlachu. Vedle Matyáše Bernarda Brauna je nejvýznačnějším sochařem vrcholné fáze barokního umění v našich zemích. Ferdinandovi rané práce jsou poznamenány těžkostmi s přímým určením. Jeho otec Jan vlastnil v Praze prosperující dílnu a ačkoli se mladí bratři Brokoffové zapojili do otcovi praxe velice brzy, jejich podíl lze rozeznat jen s těžkostmi. Otec všechny produkty dílny až do své smrti signoval svým jménem. Ze soch na Karlově mostě lze Ferdinandu Maxmiliánovi připsat sousoší Sv. Barbory, sv. Markéty a sv. Alžběty, dále sochu sv. Františka Xaverského; sv. Františka Borgii; Sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa; sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana; sv. Kajetána a v neposlední řadě sv. Víta. Vedle prací pro Karlův most je významnou Ferdinandovou zakázkou náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze, tesaný dle návrhu Johanna Bernarda Fischera z Erlachu a také práce pro Vratislav (skulptury na oltáři kurfiřtské kaple vratislavského dómu), Krzesobor (návrh průčelí benediktinského kláštera) a ve Vídni pro křižovnický kostel sv. Karla Boromejského (návrh výzdoby hlavního oltáře). Jedněmi z jeho nejmonumentálnějších zakázek jsou sloupy pro Hradčanské a Maltézské náměstí. Mimo práci v kameni, vynikal Ferdinand Maxmilián také v řezbě. Dokladem toho jsou cykly v kostelech sv. Haštala a sv. Havla.
Donátor
Objednavatelem sochy sv. Ignáce pro Karlův most byla jezuitská kolej na Novém městě.
Sv. Ignác z Loyoly
Ignacio López de Loyola se narodil roku 1491 na hradě Loyola poblíž města San Sebastian v Baskicku. Pokřtěn byl baskickým jménem Íñigo, podle Sv. Innicia, opata z Oña. Není přesně známo, odkdy začal používat jméno Ignác. S největší pravděpodobností pouze nahradil své těžce vyslovitelné a nerozšířené jméno za široce přijatelnější a známější Ignác. Byl nejmladším ze 13 dětí baskické aristokratické rodiny. V pouhých sedmi letech mu zemřela matka, stal se pážetem ve službách příbuzného Juana Velázqueze de Cuéllar, pokladníka Kastilského království. V roce 1509 vstoupil do služeb Antonia Manrique de Lara, vévody z Nájera a vícekrále Navarského. Pod vévodovým velením prošel řadou bitev. Pro jeho pozdější život se stala bitva u Pamplony, která se odehrála 20. května 1521. Dělová koule poranila jednu Ignácovu nohu a druhou zlomila. Zraněný Ignác se vrátil na rodový hrad a protrpěl řadu velice bolestivých chirurgických zákroků. Dlouho dobu byl upoután na lůžko a proto četl. Zaujala ho především De Vita Christi od významného filosofa 14. století Ludolfa Saského. Právě tato kniha ho inspirovala k zavržení předchozího života a zasvěcení jeho zbytku Bohu dle příkladu Františka z Assisi. Již během léčení započal s exerciciemi, duchovním cvičením – sérií meditací, jejichž cílem bylo očistit a pročistit tělo i ducha a ktere se později staly důležitou součástí života Jezuitů. Po svém vyléčení navštívil klášter Santa Maria de Montserrat, kde před obrazem Panny Marie zanechal odznaky své vojenské hodnosti. Poté odešel a strávil několik měsíců v jeskyni u městečka Manresa v Katalánsku, kde praktikoval velice přísný asketismus. Po této očistě nastoupil cestu do Jeruzaléma, kde po mnoha strastech pobyl od 3. do 23. září 1523. Po svém návratu pobyl krátce ve Španělsku a roku 1528 se zapsal na Collège de Montaigu Pařížské univerzity, kde se setkal s budoucími spoluzakladateli jezuitského řádu - Simonem Rodriguezem, Františkem Xaverským, Petrem Faberem, Alfonsem Salmeronem, Jacobem Lainesem a Nicholasem Bobedillou. Na univerzitě pobyl sedm let. Ráno, 15. srpna 1534, v kryptě kostela Naší Panny Marie Mučedníků na Montmartru, Ignác se svými šesti bratry založili společenství Ježíšovo, jezuitský řád. Ignác byl zvolen prvním generálem řádu a byl mu udělen titul otec zakladatel. V šestnáctém a sedmnáctém století prosluli jezuité jako nejkonzervativnější ochránci katolické víry a především jako misionáři do vzdálených zemí. Ignác sepsal statuta jezuitského řádu, přijatá roku 1540. Hlavní princip řádu vyjadřuje věta Ad maiorem Dei gloriam (pro větší slávu boží). V letech 1553-1555 nadiktoval Ignác z Loyoly svému sekretáři paměti svého života. Biografie Otce Gonçalves da Câmara jsou klíčovým zdrojem poznání Ignácových exercicií. Sv. Ignác z Loyoly zemřel 31. srpna 1556 v Římě. Beatifikován byl v Římě 27. července 1609, svatořečen společně se svým spolubratrem Františkem Xaverským 13. března 1622. Sv. Ignác z Loyoly je patronem jezuitského řádu a Baskicka. Jeho hlavními atributy jsou : okrouhlá pečeť řádu s monogramem IHS a kniha s písmeny AMDG nebo OAMDG (omnia ad maiorem Dei Gloriam), což znamená "K větší slávě boží". Na jezuitských kostelech bývá v mandole (paprskovité záři kolem těla), což jinak přísluší pouze Kristu a P. Marii.
Socha
Socha sv. Ignáce z Loyoly je první sochou pro Karlův most, objednanou řádem jezuitů. Socha se při povodni roku 1890 zřítila do Vltavy. Posléze byla vytažena a deponována v Lapidáriu Národního Muzea, kde je k vidění dodnes. Ačkoli se na realizaci sochy zajisté podílela celá brokoffovská dílna, klíčovou roli sehrál mladý Ferdinand Maxmilián.