Sv. Kryštof

Emanuel Max, rytíř z Wachsteinu (19.10. 1810 Janov u Sloupu v Čechách – 21.2. 1901 Praha)

Autor

Emanuel Max se narodil 19. října 1810 v Janově u Sloupu v Čechách. Stejně jako jeho starší bratr Josef pocházel z rodiny řezbářů a kameníků. U otce se vyučil řezbářství a poté odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. Berglera a Waldherra. Studia uzavíral v letech 1833-37 na vídeňské akademii u prof. Schallera a Kässmana. V roce 1839 získal stipendium Klarovy nadace a vypravil se do Říma, aby se poučil na starých mistrech. Zůstal zde plných deset let a načerpal zde mnoho pro svou práci. Vrátil se v roce 1849 a společně se svým bratrem Josefem se stali nejvyhledávanějšími sochaři, kterým byli svěřovány veřejné zakázky. Jejich dílna se stala školou pro nastupující generaci mladých sochařů. Šlechtický predikát rytíž z Wachsteinu obdržel za práci na pomníku Radeckého, na kterém pracoval společně s bratrem, který ale před jeho dokončením zemřel. Také Emanuel byl spíše kvalitním řemeslníkem, který nedostatek invence suploval kvalitním viděním. Výběr z díla : sousoší sv. Cyrila a Metoděje v kostele Panny Marie před Týnem (1847), sv. Ludmila pro katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, pro Karlův most sousoší sv. Františka Serafinského (1855), sv. Kryštofa (1857), Pietu (1859), kterou Emanuel sám pokládal ze jednu ze svých nejkvalitnějších prací. Dále pracoval pro objednavatele z řad české šlechty – Schwarzenbergy (v gotickém templu v parku zámku Krásný dvůr socha generála K. Schwarzenberga), Kolovraty, Rohany, Colloredy, Clam Gallase a další. Roku 1893 vydal své paměti pod názvem Zweiundachtzig Lebensjahre. Zemřel v Praze, 21. února roku 1901.

Donátor

Objednavatelem sochy Sv. Kryštofa pro Karlův most byl pražský purkmistr JUDR Václav Wanka, který na její zhotovení vypsal sbírku.

Sv. Kryštof

Sv. Kryštof je jedním z mála svatých, který je uznáván jak katolickou, tak ortodoxní církví. Žil ve třetím století po Kristu v oblasti Malé Asie. O jeho životě jsem spraveni pouze z legend. Rodným jménem se jmenoval Reprobus a žil během útlaku křesťanů za panování římského císaře Diokleciána. Údajně byl velice vysoký a nevzhledný. Vzal si do hlavy že najde nejmocnějšího krále ze všech a tomu bude věrně sloužit. Ve chvíli, kdy dle svého mínění takového nalezl zjistil, že i tento král se bojí. Bojí se ďábla. Kryštof se proto rozhodl jít dále a hledat ďábla. Na své cestě potkal skupinu loupežníků, z nichž jeden se vydával za samotného ďábla. Kryštof se rozhodl mu sloužit. Ani tato služba ovšem netrvala dlouho a skončila podobně jako první. Kryštof si totiž všiml, že loupežník se vyhýbá Božím mukám, z čehož usoudil že i ďábel se bojí. Bojí se Ježíše Krista. A tak hledal dále. Potkal poustevníka, který mu poradil, kde by se mohl s Ježíšem setkat. Díky své velikosti a síle má prý sloužit Ježíši tím, že bude přenášet lidi přes divokou řeku, jen tak bude mít šanci Ježíše potěšit. Po nějaké době za ním přišlo malé dítě a ptalo se po přenesení. Kryštof ho vzal na ramena a přenášel. Během přechodu se ovšem řeka začala rozvodňovat a dítě těžknout. Jen s vypětím všech sil se Kryštofovi podařilo dosáhnout druhého břehu. Když dítě bezpečně složil na břehu řekl mu : „Vystavil si mne velkému nebezpečí. Nemyslím si, že by snad celý svět mohl být na mých ramenech tak těžký, jako si byl ty“. Na to dítě odpovědělo : „Na svých bedrech si nenesl pouze celý svět, nýbrž Toho, který ho stvořil. Jsem Kristus, tvůj král, kterému touto prací sloužíš.“ Po vyřčení těchto slov se dítě ztratilo. Později Kryštof navštívil město Lyciu, kde utěšoval trpící křesťany. Byl přiveden před místního vládce a nucen obětovat pohanským bohům. Odmítl. Král se ho pokoušel svézt na scestí penězi a ženami, neúspěšně. Podobně jako tisíce jiných ve městě, obrátil i tyto ženy na křesťanskou víru. Panovník si přál jeho smrt. Zajat byl postaven před popravčí četu. Šípy se od jeho těla odrážely a jeden z nich dokonce vyrazil oko panovníka. Jediná zbraň, která ho mohla udolat byla sekyra a setnutí hlavy. Král povolal 400 vojáků, kteří ho srazili k zemi a konečně mu setli hlavu. Úcta ke sv. Kryštofovi se šířila od 5. st. Lidé věřili, že když se ráno podívají na jeho obraz, ten samý den nezemřou. Proto jeho obrazy a sochy bývaly umísťovány hned naproti kostelním dveřím. Sv. Kryštof je patronem atletů, námořníků, převozníků, lučištníků, svobodných mládenců, lodníků, knihvazačů, ovocnářů, motoristů a řidičů. Je uznáván jako jeden ze čtrnácti svatých pomocníků. Drží patronát nad věcmi, spojenými s cestováním. Ochraňuje proti blesku, moru, bouři, povodněmi, bolesti zubů. Sv. Kryštof je zobrazován jako obr, nesoucí na ramenou malé dítě, Ježíška, s rukou opírající se o mohutnou hůl.

Socha

Socha sv. Kryštofa od Emanuela Maxe se svým ztvárněním snad nejvíce přidržuje dobrozdání, které dal Josef Max pražskému magistrátu. V roce 1844 se na městském hejtmanství jednalo o stavu soch na Karlově mostě, za restaurátora byl navržen Josef Max, který roku 1852 vydal dobrozdání. Některá sousoší již nemají být opravována, nýbrž nahrazena novými dobovými díly „se všemi charakteristickými vlastnostmi jejich tvůrců“. Trojice autorů, která měla v 19. století to privilegium dodat své sochy na Karlův most (Josef Max, Emanuel Max, Josef Kamil Böhm) se ovšem tohoto dobrozdání příliš nedrželi. Nejvíce s dynamickým pojetím baroka kontrastují sochy Josefa Maxa, které jsou strnulé, unylé a bezživotné. Nejlépe pak vyznívá sv. Kryštof od Emanuela Maxe.

Nápis se vyskytuje

Na podstavci vpředu

UT ILLE NOS PELAGO SAECULI JACTATOS BRACCHIO POTENTI PERDUCAT AD PORTUM SALUTIS QUEM MIRUM INFANTEM FELIX CHRISTOPHORE PIE PORTASTI PER FLUCTUS TE COELESTEM PERICLITANTIUM IN UNDIS PATRONU CIVES PRECAMUR PRAGENSES.

(Kéž by Onen nás, zmítané v moři věků, mocnou paží dovedl k přístavu spásy, jako jsi ty, šťastný Kryštofe, podivuhodné dítě s láskou přenesl příbojem, o to Tebe, nebeského patrona těch, kteří podstupují nebezpečí ve vlnách, prosí občané pražští.)

Na podstavci vlevo

CLERI PRAGENSIS DUCES ET CULTORES VIRIBUS UNITIS POSUERUNT.

(Představení pražského duchovenstva a ctitelé postavili společnými silami.)

Na podstavci vpravo

ANNO REPARATAE SALUTIS MDCCCLVII DIE FESTA S. CHRISTOPHORI.

(V roce obnovené spásy 1857 na svátek svatého Kryštofa.)

Pod nohou vpravo

EM. MAX INVENIT ET FECIT 1857.

(Emanuel Max navrhl a provedl 1857)