Sv. Ludmila

Matyáš Bernard Braun – dílenský okruh

Dílenský okruh Matyáše Bernarda Brauna

V průběhu 20. let 18. století pomalu dohasíná napětí velkého barokního slohu. České baroko ve všech svých polohách vrcholí svatořečením Jana Nepomuckého v roce 1729. Od 30. let je již pomalu vytlačováno hravým rokokem. Braun je sochařem vrcholně barokního výrazu. Jeho dílna pracuje jako manufaktura. Ročně produkuje velké množství sochařské práce, která samozřejmě nese jméno zakladatele dílny, jeho podíl na nich se však liší kus od kusu, zakázku od zakázky. Tovaryšové, prošlí dílnou Braunovou posléze zakládají vlastní dílny a šíří tak odkaz velkého mistra dále i po jeho smrti. S umdléváním barokního výrazu v centrech jako byla Praha, se tento přesunuje na venkov a do regionů. Tovaryšové z Braunovy dílny se rozptýlí především po východních čechách a vytvoří fenomén nemající na našem území obdoby. Nikdy nebylo a ani minimálně dalších dvě stě let nebude taková koncentrace kvalitního uměleckého potenciálu, který svými díly změní tvář českého venkova a městeček. Především rozvoj svatojánské úcty dodá obživy řadě dílen, statue mučedníkovy vyrostou na desítkách návsí a náměstí. Východní Čechy byly pro katolickou víru vždy baštou protestantské hereze a proto možná zde a v této době vzniká soch nejvíce, většina od Braunových následníků. V západních Čechách je znám sochař Jakub Artschlag, který pracuje pod mistrovým vlivem. Zdobí kostely na Tachovsku a Mariánskolázeňsku. Sochařství severních Čech je ovlivněno cizími, většinou ze Saska přebranými příklady a Jižní Čechy jsou vůči Braunovu odkazu inertní. V Kosmonosích pracuje dílna Jelínků, v Benátkách nad Jizerou Jan Dlouhý-Lang a František Adámek, v Chrudimi Pavel Cechpauer, jehož dílnu převzal Ignác Rohrbach. V nedalekém Hrochově Týnci Jan Albert Devoty. V Litomyšli, Poličce a Moravské Třebové vynikl Jiří František Pacák, který vyučil Františka Josefa Seitela a Severina Tischlera. Od Hořic po Králíky pak působil sochař ztotožnitelný snad se jménem Karel Brändel. V Jaroměři sochal Řehoř Thény. To vše jsou jména dnešní umělecko-historické vědě známá. Oněch braunovců však bylo mnohem více, jejich jména zapadla v propadlišti dějin a mluví za ně pouze jejich díla. Všechny tyto spojuje jedno, úcta k umění Matyáše Bernarda Brauna a z toho plynoucí snaha o rozpohybování bloků kamene.

Donátor

Socha byla na Karlův most přemístěna až dodatečně.

Sv. Ludmila

Sv. Ludmila se narodila někdy okolo roku 860 a dle legend zemřela násilnou smrtí 15. září 921. Označována bývá za pramáti českých panovníků a zmiňována často ve společnosti jejího vnuka, sv. Václava, jakožto jeho bába. O původu sv. Ludmily panují dohady. Nejstarší Kristiánova legenda ji uvádí jako dceru pšovského (mělnického) knížete Slavibora. Naproti tomu staroslovanská legenda klade místo jejího narození do srbské země a její mládí označuje za pohanské. Snad tedy sňatkovou politikou se dostala do přemyslovských středních Čech po bok knížete Bořivoje. Během čtrnácti let manželství porodila nejméně šest dětí z nichž jménem známe dva syny – Spytihněva (875-915) a Vratislava (asi 888-921), z nichž oba dosedli na knížecí stolec. Za panování knížete Bořivoje přijali Přemyslovci křesťanství a více méně tak zajistili svou existenci do budoucna. Bořivoj i Ludmila byli údajně pokřtěni na Moravě někdy okolo roku 883 přímo sv. Metodějem. Bořivoj je prvním historicky doloženým českým knížetem, u něhož známe jméno a Ludmila vůbec první českou kněžnou. Bořivoj nechal na Levém Hradci založit první křesťanský kostel v Čechách, rotundu, zasvěcenou sv. Klimentovi a později na vrchu nad Prahou založil kostel Panny Marie, čímž stvrdil konečnou výhru křesťanského vyznání ve svém knížectví. Po Bořivojově smrti vládl v Čechách krátce velkomoravský Svatopluk, po jeho smrti pak Bořivojův nejstarší syn Spytihněv I. a po něm druhý syn Vratislav I. Ten se oženil s Drahomírou a z jejich lože vzešel budoucí kníže a světec, sv. Václav. O jeho výchovu se starala Ludmila, zatímco její snacha Drahomíra zastupovala nedospělého knížete ve věcech vlády. Ve všech kronikách je zdůrazňován konflikt mezi Drahomírou a Ludmilou, který se týkal snad výchovy mladého knížete a který měl vyústit až v Ludmilinu vraždu na Tetíně. Uvádí se, že Ludmila byla uškrcena Varjagy (vikingy) Tunnou a Gommonem, družiníky kněžny Drahomíry. Roku 925 nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína na Pražský hrad. Svatořečena byla v 11. století. Sv. Ludmila je patronkou Čech, vinařů, babiček a vychovatelů. Jejími atributy jsou: dlouhý plášť, hlava s knížecí čapkou, korunkou a závojem.

Socha

Socha sv. Ludmily vznikla někdy po roce 1720 v dílně některého z následovníků či učedníků Matyáše Bernarda Brauna. Původně byla osazena na rampě Pražského hradu. Po katastrofální povodni v r. 1784, která do vltavských vln shodila sousoší Sv. Václava od Otavia Mosta se hledala vhodná náhrada. Nalezena byla právě v této soše, jelikož celý ikonografický program sochy se nevztahuje pouze na sv. Ludmilu, nýbrž také na sv. Václava, který je jakožto malé děcko součástí sousoší a kterého zde Ludmila poučuje z knihy.