Sv. Luitgarda

Matyáš Bernard Braun (24. února 1684 Sautens, Rakousko – 15. února 1738 )

Autor

Matyáš Bernard Braun se narodil 24. února 1684 v malé alpské vesničce Sautens. Byl pátým z devíti dětí kováře Jakuba Brauna. Nejen Matyáš již od raného věku projevoval umělecké nadání. Jeho mladší bratr Dominik se stal malířem. Syn Matyášova staršího bratra Antonín po smrti strýce dokonce převzal jeho pražskou dílnu. O školení mladého Matyáše nevíme vůbec nic. Kulturním centrem jeho rodného kraje byl cisterciácký klášter Stams, kde r. 1683 působil při výzdobě hrobky tyrolských vévodů řezbář Ondřej Thamasch. Zdali se talent mladého umělce počal rozvíjet právě v této dílně nelze ovšem nijak doložit. Nepochybná je ovšem Braunova cesta do Itálie, kterou podnikl podle jedněch pramenů jako čtrnáctiletý, podle jiných až roku 1699. Snad poznal severní Itálii, přes Veronu a Padovu Benátky a odtud přes Bolognu Florencii. Dále přes Sienu Řím. O Braunově příchodu do Čech není mnoho známo, snad můžeme uvažovat že se o něj ponejvíce přičinili hrabě František Antonín Špork a opat plaského cisterciáckého kláštera Eugen Tyttl. Stalo se tomu tak nejpozději roku 1708. Vůbec první doklad jeho přítomnosti ve střední Evropě je spjat s Karlovým mostem. Pražští jezuité si stěžují na vysoké výdaje za mostní monumenty. Údajně jakýsi architekt (snad František Maxmilián Kaňka) si žádá 1200 zlatých za sochu sv. Iva. Nepochybně se jedná o dílo, dnes stojící na prvním jižním pilíři od Staroměstské mostecké věže. Pohlédneme-li na Braunův věk, který v roce 1708 činil 24 let, nelze než konstatovat, že za sebou musel mít velice silného patrona, který mu tuto velice prestižní zakázku zprostředkoval. Snad hraběte Šporka, který byl proslulý svými soudními při. Objednavatelem sochy byla totiž právnická fakulta Univerzity Karlovy. V půli roku 1708 tvoří Braun již v Plasech pro opata Tyttla. Zde se představil mistrovským kusem, který vzdělaného a uměnímilovného opata naprosto přesvědčil, ze dřeva vyřezal virtuózní krucifix, u jehož úpatí stoji bolestná Panna Marie. Zřejmě právě tato práce byla posledním argumentem pro zadání další velice prestižní zakázky. Tentokráte chtěli mít na Karlově mostě sochu cisterciáci a Braun byl pro ně nejvhodnějším kandidátem. Vznikla socha, která dodnes upomíná na bravuru a bezstarostnost, s jakou mladý umělec vládl dlátu. Před sochou sv. Luitgardy museli smeknout i nejznámější mistři tehdy početné sochařské komunity v Praze. A smekají dodnes. Po dokončení obou mostních prací se Braun stal uznávaným a vyhledávaným umělcem. Již roku 1611 pracuje znovu pro hraběte Šporka na jeho panství v Lysé nad Labem a Kuksu, kde si vytvoří rozsáhlou dílnu, schopnou pracovat v hrubých rysech i bez mistra a během dvou desetiletí vtiskne Kukskému panství nezaměnitelný charakter. Do Prahy se ale ještě vrátí. Pracovat bude na výzdobě Clam-Gallasova paláce, Vrtbovské zahrady či jezuitského kostela sv. Klimenta. Postupem času vytvoří monumentální sloupy v Teplicích a Liberci. Vyzdobí oltáře kostelů ve Staré Boleslavi a Kladrubech. Zámecké exteriéry v Duchcově, Hořovicích a Valči. Na co by normální smrtelník potřeboval životy tři, stačí neúnavnému Braunovi jeden jediný. Ačkoli je již v pozdní fázi jeho tvorby znatelný velký podíl dílenských pomocníků, vytvořil umělec, syn kováře ze zapadlé alpské vesničky něco, o čem se drtivé většině jeho současníků jen snilo. Vedle Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa je nejdůležitějším vrcholně barokním sochařem možná celého středoevropského prostoru. Matyáš Bernard Braun zemřel 15. února 1738, pouhých šest týdnů po svém nejvěrnějším mecenáši, hraběti Františku Antonínu Šporkovi.

Donátor

Objednavatelem sochy sv. Luitgardy pro Karlův most byl opat cisterciáckého kláštera v Plasích Eugen Tyttl. Jedna z nejvýznamnějších postav vrcholného baroka u nás. Patřil do skupiny uměnímilovných opatů starých duchovních řádů, pro které tvořili významní umělci té doby. Především Jan Blažej Santini Aichl a Matyáš Bernard Braun. Sám Tyttl inicioval přestavbu plaského kláštera na vrcholně barokní, reprezentativní soubor budov, nemající svým technickým řešením ve své době obdoby.

Sv. Luitgarda

Sv. Luitgarda je vlámskou světicí, která žila na přelomu dvanáctého a třináctého století. V čase svého mládí prožila krásné chvilky pokušení, když ji její milý unášel na koni pryč od rodičů. Vytrhla se mu a skryla v lese. Poté, co bylo její věno utraceno v neúspěšných obchodech, nezbylo jí v pouhých dvanácti letech nic jiného, než zasvětit život bohu. Zvolila řeholi sv. Benedikta a vstoupila do kláštera nedaleko Sint Truiden. Ve věku dvaceti let se stala řeholní sestrou. Na základě zpráv prožívala mladá řeholnice extatické stavy, kdy levitovala, přičemž jí odkapávala krev z čela a vlasů. Zřejmě z toho důvodu vyhledávala spíše samotu, což ji vedlo k rozhodnutí odejít do kláštera v Aywieres nedaleko Liège, kde všechny řeholnice mluvili pouze francouzsky, zatímco jediná Luitgarda vlámsky. Posledních jedenáct let života prožila jako slepec. Opakovaně prožívala své vize, mezi jedněmi z nich byla vize, ve které se k ní Kristus sklání z Kříže a ukazuje jí své rány. Údajně byla obdařena darem léčitelství, proroctví a duchovní moudrostí. Sv. Luitgarda je patronkou dobrého porodu, slepých lidí, postižených, či jinak hendikepovaných lidí.

Socha

Socha sv. Luitgardy je první realizovanou prací Matyáše Bernarda Brauna pro Karlův most. Nad jiné sochy vyniká svým kompozičním pojetím a expresivním lazením. Braun načerpal mnoho při své italské cestě. Na náměstí San Bernardo v Římě stojí kostel Santa Maria della Vittoria, ve kterém je krom kopie českého pozdně gotického obrazu Narození Páně ze Strakonic, jedno z vrcholných děl Berniniových – Extáze sv. Terezie z Ávily. Nedaleko v kostele sv. Bernarda je na hlavním oltáři obraz od Giovanniho Oddaziho, na němž se ke klečícímu sv. Bernardovi sklání spasitel. Pojetím jsou obě díla Braunovu sousoší blízká. K Braunově soše je dochována kresba Petra Brandla, podle které zřejmě Braun vytvořil kompozici a kterou Brandl o dvacet let později použil pro své plátno v Sedlci. Braun podle kresby vyhotovil bozzeto, které je chováno v muzeu, zasvěceném právě Matyáši Bernardu Braunovi v rakouském Oetz. Vedle této sochařské skici je v Národní galerie v Praze zachována drobná zlacená řezba téhož námětu, která je ale zřejmě od realizace sochy samotné, časově vzdálena.

Nápisy se vyskytují

Na podstavci

S. LUTGARDIS ORDINIS CISTERCIENSIS

(Sv. Luitgardě z řádu cisterciáckého)

Na desce vpravo

VIVIFICUM LATUS EXUGIT COR MUTUANS CORDE. EX BREV. CIST. AD XV. IUNII.

(Oživlý bok vydal srdce výměnnou za srdce. Z cisterciáckého breviáře na 15. červen.)

Na desce vlevo

CHRISTI CRUCIFIXI CONSTRICTA BRANCHI

(Paží ukřižovaného Krista objatá)

Na podstavci vzadu

D. HONORI S. LUTGARDIS POSUIT MANASTERIUM DE PLASS ORD. CISTERC. SVB EVGENIO TYTTL ABBATE ET PRAEPOSITO S.M. MAGD. AD BOH. LIPPAM MDCCX.

(Ke cti svaté Luitgardy postavil cisterciácký klášter v Plasech za Evžena Tyttla, opata a probošta u svaté Maří Magdaleny v České Lípě, 1710)