Sv. Václav
Ottavio Mosto (1659 – 1701)
Sv. Václav (socha spadla do Vltavy při povodni r. 1784, nahrazena sochou z dílny M. B. Brauna, Sv. Ludmila, po r. 1720.
Dnes torzo Mostovy sochy v Lapidáriu NM)
1700 - 1701
Autor
Ottavio Mosto pocházel z Padovy. V jeho pracích se ovšem nezapřelo významné římské poučení, především díly Giana Lorenza Berniniho. Do Prahy přišel někdy okolo roku 1694 ze Salcburku, kde pracoval na výzdobě arcibiskupského zámku Mirabell. Přišel zřejmě přičiněním Johanna Ernsta hraběte Thuna, který v té době zastával úřad salcburského arcibiskupa. Italští sochaři nebyli v tuto dobu v českém království výjimkou, ve službách olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna - Castelcorna jich pracovalo hned několik. Mosto do Prahy přinesl rezidua římského sochařského baroka. Společně s Matějem Václavem Jäckelem, kterého poučení bylo spíše nepřímé, pocházelo z učednických let strávených v drážďanské dílny Melchiora Barthela, měnili výraz českého vrcholně barokního sochařství a pomalu tak otevírali dveře mistrům následující generace, především Matyáši Bernardu Braunovi a Ferdinandu Maxmiliánu Brokofovi. Mosto má v Praze několik doložených realizací, mimo Karlův most jsou to práce na Loretě, Valdštejnském paláci, Toskánském paláci, Kaisersteinském paláci či chrámu sv. Jakuba.
Donátor
Objednavatelem sochy sv. Václava pro Karlův most byl císařský rada a místosudí království Českého Václav Arnošt Markvart z Hrádku. Vlastnil statky na severu Čech, byl průkopníkem průmyslového podnikání u nás. V severočeské vsi Vernéřov založil manufakturu na výrobu pušek. Sv. Václav byl i osobním patronem objednavatele. Sochu objednal k „rozmnožení cti a slávy boží a ku počestnosti vejšdotknutého sv. patrona českého“.
Sv. Václav
Sv. Václav je jednou z nejznámějších a zároveň nejdiskutabilnějších postav českých dějin. K jeho životu nemáme doložen žádný přímý pramen, vše co o českém knížeti, budoucím světci a hlavním patronu českého království známe se dozvídáme z legend a jejich opisů. Narodil se někdy okolo roku 907 jako syn knížete Vratislava a kněžny Drahomíry a již jeho dospívání mělo být velice komplikované. Údajně byl vystaven ještě pohanským názorům své matky Drahomíry a zároveň silně křesťanským báby Ludmily. Podle legend byl na svou dobu velice vzdělaný. Vyučován byl na Budči slovanskými kněžími ve staroslověnštině, latině a snad i v řečtině. Toto legendické vyobrazení českého knížete jako mnicha – panovníka je nutno brát s rezervou. V době, kdy číst a psát umělo pouze pár vyvolených členů nejvyššího duchovenstva lze jen stěží předpokládat že by se mladý kralevic připravoval na svou budoucí kariéru nad křesťanskými knihami a spisy. Když roku 921 zemřel kníže Vratislav, Václavův otec, poručnictví mladého knížete se ujala jeho matka Drahomíra. Konflikty mezi Drahomírou/matkou a Ludmilou/bábou byly údajně velice časté a ve svém důsledku zapříčinily jednak Ludmilin odjezd z Prahy na Tetín a jednak odtržení mladého knížete Václava od mocichtivé matky. Někdy okolo roku 925 se dospívající Václav, po peripetiích, ve kterých tekla mimo jiné i krev, ujal vlády a již v počátečním období své vlády se projevil jako schopný panovník a vojevůdce, když si podmanil kouřimského knížete, kterého prameny uvádějí jako Radslava. Největším problémem, kterému musel mladý Václav čelit byl vztah k sousedům, především Sasům a Bavorům. Roku 929 vtrhla spojená vojska saského vévody Jindřicha Ptáčníka a bavorského Arnulfa z rodu Liutpoldovců nečekaně do Čech. Bez většího odporu se dostali až ku Praze. Václav se byl pod tíhou okolností nucen porobit. Obnovilo se placení tributu, poplatku za mír. Tímto krokem si Václav uvolnil ruce pro konsolidování poměrů v české kotlině. Důsledkem dohody bylo také darování ostatků sv. Víta. Sv. Václav je získal od Jindřicha Ptáčníka a založil na nich na Pražském hradě rotundu sv. Víta, později přestavěnou na basiliku a ve čtrnáctém století na katedrálu. Samotná smrt sv. Václava, tak jak ji známe z legend, je více než cokoli jiného ve Václavově životě opředeno fantaskními a málo pravděpodobnými momenty. Mezi starším Václavem a mladším Boleslavem zřejmě docházelo k nedorozuměním, do jaké míry lze ovšem předpokládat, že by tato nerozumění vedla až k bratrovraždě je otázkou. Legendy uvádějí datum Václavovi smrti 28. září 935 (spíše než 929), údajně mělo dojít k podlé vraždě, při které se mladší bratr násilně zbavil vládnoucího knížete, aby sám mohl zasednout na trůn. Již mnohé generace historiků se pokoušeli rozkrýt okolnosti onoho osudného zářijového dne. Jednu z hypotéz přinesl i známý český historik Dušan Třeštík : „Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, rozlítila povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili.“ Buď jak buď, král je mrtev, ať žije král. Boleslav se pevnou rukou ujal vlády a ať ho z hrůzného činu viníme nebo neviníme, byl to právě on, kdo se stal jedním ze zakladatelů české státnosti. Za doby jeho vlády se začaly razit první mince, byl to on, kdo připravil projekt pražského biskupství, stejně jako to byl právě on, kdo sjednotil české kmeny pod nadvládou Přemyslovců. Starší bratr byl pohřben v rotundě sv. Víta na Pražském hradě, kam se dle legend Boleslav velice často uchyloval a lkal nad hrobem svého bratra. Svatý Václav bývá zobrazován jako křesťanský kníže s korouhví a mečem v ruce. Na hlavě mívá knížecí korunu u nohou lva.
Sloky 1-3 ze Svatováclavského chorálu (nejstarší zápis chorálu dochován v kronice Beneše Krabice z Weitmile z roku 1368, obsahuje 3 sloky :
Swaty Waclawe
wewodo Czeske zemye
kneze nasschie
pross za ny Boha
swateho Ducha Kyrieleyson
Nebeske gest dworstwo krasne
blaze tomu ktoz tam poygde
zyvot wieczny
ohen iassny
swateho Ducha Kyrieleyson
Pomoczy twe zadamy
smylug sie nad namy
utyess smutne
otwed wse zle
swateho Ducha Kyrieleyson
Socha
Socha sv. Václava je jedinou prací Ottavia Mosta pro Karlův most. Je doloženo, že Mosto již v roce 1695 žádal o povolení odebrat z lomu u Toušeně na Brandýském panství tvrdý a čistý pískovec. Samotná realizace proběhla v letech 1700 – 1701. Cizinec Mosto znázornil sv. Václava jako římského vojína, lze si pouze představovat, jaké emoce vyvolala jeho práce. Cizinec pojal zemského patrona jako cizince. Po stránce umělecké muselo ovšem dílo velice silně zapůsobit na domácí scénu. Dílo bylo na svou dobu velice moderní, pro domácí prostředí ale cizí a nepatřičné. Společně se sochami Matěje Václav Jäckela se stalo jedním z pramenů, ze kterých budou vycházet sochaři následující generace.