Sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop

Ferdinand Maxmilián Brokoff (12.9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova – 8.3. 1731 Praha)

Autor

Ferdinand Maxmilián Brokoff se narodil jako druhý syn řezbáře a sochaře Jana Brokoffa v severočeském Červeném Hrádku u Chomutova. První zkušenosti práce s českým pískovcem se mu zajisté dostalo v otcově dílně, kde se po boku svého o dva roky staršího bratra Michaela Jana Josefa učil řezbě do dřeva i práci s kamenem. Oba synové zanedlouho svého otce překonali. Ferdinand Maxmilián snad nějaký čas pobýval i v pražské dílně Ondřeje Filipa Quittanera a od roku 1714 spolupracoval ve Vídni s architektem Johannem Bernardem Fischerem z Erlachu. Vedle Matyáše Bernarda Brauna je nejvýznačnějším sochařem vrcholné fáze barokního umění v našich zemích. Ferdinandovi rané práce jsou poznamenány těžkostmi s přímým určením. Jeho otec Jan vlastnil v Praze prosperující dílnu a ačkoli se mladí bratři Brokoffové zapojili do otcovi praxe velice brzy, jejich podíl lze rozeznat jen s těžkostmi. Otec všechny produkty dílny až do své smrti signoval svým jménem. Ze soch na Karlově mostě lze Ferdinandu Maxmiliánovi připsat sousoší Sv. Barbory, sv. Markéty a sv. Alžběty, dále sochu sv. Františka Xaverského; sv. Františka Borgii; Sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa; sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana; sv. Kajetána a v neposlední řadě sv. Víta. Vedle prací pro Karlův most je významnou Ferdinandovou zakázkou náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze, tesaný dle návrhu Johanna Bernarda Fischera z Erlachu a také práce pro Vratislav (skulptury na oltáři kurfiřtské kaple vratislavského dómu), Krzesobor (návrh průčelí benediktinského kláštera) a ve Vídni pro křižovnický kostel sv. Karla Boromejského (návrh výzdoby hlavního oltáře). Jedněmi z jeho nejmonumentálnějších zakázek jsou sloupy pro Hradčanské a Maltézské náměstí. Mimo práci v kameni, vynikal Ferdinand Maxmilián také v řezbě. Dokladem toho jsou cykly v kostelech sv. Haštala a sv. Havla.

Donátor

Objednavatelem sousoší sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa pro Karlův most byl Romedius Josef František hrabě Thun, císařský komoří a přísedící zemského soudu. Podle posledních zjištění se také předpokládá důležitý podíl dominikánů (sv. Vincenc Ferrerský) a staroměstské rady, která usilovala o sochu stále chybějícího zemského patrona. sv. Prokopa.

Sv. Vincenc Ferrarský

Sv. Vincenc Ferrerský se narodil 23. ledna roku 1350 jako druhý syn anglického imigranta do Španělska Williama Ferrera a jeho ženy Constantie Miguel. O jeho narození hovoří legendy. Praví, že narození zvěstoval otci dominikánský mnich, jeho syn bude známý po celém světě. Jeho matka údajně při porodu necítila žádnou bolest. V sedmnáctém věku života vstoupil Vincenc do dominikánského řádu, studoval filozofii a teologii. Po dobu tří let četl pouze písmo svaté. Po studiích se stal učitelem a kazatelem. V době papežského schizmatu se postavil na stranu vzdoropapeže v Avignonu, který byl již od studií jeho přítelem a jehož se stal v roce 1392 zpovědníkem. Během svých kazatelských cest procestoval téměř celou Evropu, navštívil Aragon, Kastilii, Švýcarsko, Itálii, Francii, Anglii, Irsko, a Skotsko. Mnoho lidí obrátil na pravou víru. Přičítá se mu dar jazyka, ačkoli mluvil pouze katalánsky, domluvil se všude s kýmkoliv. Měl také na křesťanskou víru obrátit mnoho židů. Jeden z nich, rabi Solomon ha-Levi se dokonce po svém obrácení stal biskupem v Cartageně a později arcibiskupem v Burgosu. Zprávy hovoří o jeho podílu na přeměně synagogy v Toledu na křesťanský kostel. Zpravují nás o tom rozdílné zprávy. První hovoří o Vincencově kázání k davu, který přebrav kázání doslova, násilím se roku 1391 domohl vysvěcení synagogy na kostel. Druhá zpráva hovoří o Vincencově vlivu na konverzi mnoha židů z Toleda, která v roce 1411 vedla k poklidné změně synagogy na křesťanský svatostánek. Třetí pak spojuje dvě rozdílné události, jednu ve Valencii z roku 1391 a druhou v Toledu o něco později, praví, že Vincenc Ferrerský v prvním případě potlačil pogrom proti židům a v druhém zamezil perzekucím proti nim. Vincenc byl aktivním účastníkem evropské politiky. Když byl roku 1417 zvolen Martin V. jako řádný papež, distancoval se Vincenc od vzdoropapeže a jako kazatel pokání putoval tři roky po Bretani a Normandii. Podání uvádějí, že cestoval pouze na oslu, vždy obklopen davem kajícníků. Vincenc Ferrerský zemřel na cestě ve Vannes v Bretani. Svatořečen byl roku 1458. Sv. Vincenc Ferrerský je patronem Valencie a Vannes, je ochráncem pokrývačů, cihlářů, drvoštěpů, slévačů olovu; ochránce koní v Bretagni; proti bolestem hlavy, proti epilepsii, horečce, nemocem všeho druhu; za dobrý sňatek, za plodnost, šťastnou smrt; je vzýván proti nebezpečí všeho druhu. Znázorňován je jako dominikánský mnich. V ruce drží knihu, někdy lilii nebo kříž. Také bývá na obrazech obklopený ohněm nebo posluchači, někdy stojí u křtitelnice.

Sv. Prokop

Sv. Prokop se narodil někdy okolo roku 870 v Chotouni u Staré Kouřimi jako syn Víta a Boženy. V té době toto území patřilo Slavníkovcům. Prokop prožil své mládí a dospívání za episkopátu Vojtěcha Slavníkovce. Historické prameny uvádějí, že byl knězem na Vyšehradě a benediktinským mnichem na Břevnově. Jiné zdroje pak říkají, že byl knězem v Kouřimi a snad i někde na Kyjevské Rusi a v Uhrách. Životopisy mluví o Prokopově synu Jimramovi, který se později stal jeho společníkem v Mnišském životě. Podle legend vstoupil po vyvraždění Slavníkovců v roce 995 do kláštera na Břevnově, odkud později odešel do sázavských lesů, aby zde žil život poustevníka. Okolí svého obydlí, jeskyně, začal obhospodařovat. Vymýtil les a obdělával půdu. Zde se také setkal s knížetem Oldřichem, který ve zdejších lesích lovil. S jeho pomocí se mu podařilo vystavět nejprve mnišskou osadu, ve které vzdělával své učedníky a s pomocí Oldřichova syna, knížete Břetislava klášter. Stavba kláštera byla dokončena roku 1039, Prokop se stal jeho prvním opatem. Nový klášter měl být centrem slovanské liturgie, byl vyňat z pravomoci pražského i řezenského biskupa. Sv. Prokopovi bývá připisován tzv. Remešský evangeliář, který je součástí katedrálního pokladu v Remeši ve Francii. Přísahali na něj francouzští králové při svých korunovacích. Jedná se o bohatě iluminovaný rukopis, který císař Karel IV. daroval benediktinskému klášteru v Emauzích. Za doby panování Karla IV. byl rukopis považován za vlastnoruční dílo Prokopovo. V 15. století se rukopis dostal do Cařihradu a odtud pak jej kardinál Karel Lotrinský zakoupil a odvezl do Remeše. Rukopis je významnou staroslovanskou památkou, psanou hlaholicí. Sv. Prokop byl kanonizován roku 1204 papežem Inocencem III. Sv. Prokop je patronem Čech, horníků a rolníků, ochraňuje proti ďáblu a zlým duchům. K jeho atributům patří spoutaný ďábel na řetěze, někdy laň, důtky či model kostela. Zobrazován bývá jako opat s křížem.

Socha

V sousoší sv. Vincence Ferrerského a sv. Prokopa se odráží jistá dualita. Nic nespojuje španělského dominikána Vincence s českým raně středověkým světcem Prokopem. Snaha staroměstské rady o zastoupení všech českých patronů na mostě vyústila v paradoxní společenství světců na jednom sousoší. Ferdinand Maxmilián Brokoff tento rozpor vystihl naprosto bravurně. Nápadný kontrast živé akce Vincencovi a klidného pohybového vyvážení Prokopova jakoby odrážel osobnosti obou světců. Na reliéfech na soklu sousoší je zachycena legendická scéna, kterak Prokop orá s ďáblem zapřaženým do pluhu. Na druhém je vyobrazen Poslední soud.

Nápisy se vyskytují

Nad znakem

S.S. VINCENTIO FERRERIO ET PROCOPIO BINIS PATRONIS D. D. D.

(Oběma patronům Svatému Vincentovi Ferrerskému a svatému Prokopu.)

Na římse podstavce

CONVERTIT 100 000 PECCATORES

(Obrátil 100 000 hříšníků)

Na rakvi vlevo

RESUSCITAVIT 40

(Vzkřísil 40)

Na podstavci levé karyatidy

8000 SARACENOS AD FIDEM CATHOLICAM

(8000 Saracénů obrátil na víru katolickou)

Na čelní karyatidě

2500 IUDEOS AD CHRISTUM

(2500 židů obrátil ke Kristu)

Na pravé karyatidě

70 DAEMONES DOMUIT

(70 démonů zkrotil)

Na desce na podstavci

TIMETE DEUM ET DATE ILLI HONOREM QVIA VENIT HORA IUDICII EIUS.

(Bojte se Boha a ctěte jej, poněvadž přichází hodina jeho soudu.)

Na podstavci vzadu

OPVS IOANNIS BROKOFF

(Dílo Jana Brokoffa)