Sv. Vít

Ferdinand Maxmilián Brokoff (12.9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova – 8.3. 1731 Praha)

Autor

Ferdinand Maxmilián Brokoff se narodil jako druhý syn řezbáře a sochaře Jana Brokoffa v severočeském Červeném Hrádku u Chomutova. První zkušenosti práce s českým pískovcem se mu zajisté dostalo v otcově dílně, kde se po boku svého o dva roky staršího bratra Michaela Jana Josefa učil řezbě do dřeva i práci s kamenem. Oba synové zanedlouho svého otce překonali. Ferdinand Maxmilián snad nějaký čas pobýval i v pražské dílně Ondřeje Filipa Quittanera a od roku 1714 spolupracoval ve Vídni s architektem Johannem Bernardem Fischerem z Erlachu. Vedle Matyáše Bernarda Brauna je nejvýznačnějším sochařem vrcholné fáze barokního umění v našich zemích. Ferdinandovi rané práce jsou poznamenány těžkostmi s přímým určením. Jeho otec Jan vlastnil v Praze prosperující dílnu a ačkoli se mladí bratři Brokoffové zapojili do otcovi praxe velice brzy, jejich podíl lze rozeznat jen s těžkostmi. Otec všechny produkty dílny až do své smrti signoval svým jménem. Ze soch na Karlově mostě lze Ferdinandu Maxmiliánovi připsat sousoší Sv. Barbory, sv. Markéty a sv. Alžběty, dále sochu sv. Františka Xaverského; sv. Františka Borgii; Sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa; sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana; sv. Kajetána a v neposlední řadě sv. Víta. Vedle prací pro Karlův most je významnou Ferdinandovou zakázkou náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze, tesaný dle návrhu Johanna Bernarda Fischera z Erlachu a také práce pro Vratislav (skulptury na oltáři kurfiřtské kaple vratislavského dómu), Krzesobor (návrh průčelí benediktinského kláštera) a ve Vídni pro křižovnický kostel sv. Karla Boromejského (návrh výzdoby hlavního oltáře). Jedněmi z jeho nejmonumentálnějších zakázek jsou sloupy pro Hradčanské a Maltézské náměstí. Mimo práci v kameni, vynikal Ferdinand Maxmilián také v řezbě. Dokladem toho jsou cykly v kostelech sv. Haštala a sv. Havla.

Donátor

Objednavatelem sochy sv. Víta pro Karlův most byl děkan vyšehradské kapituly Matěj Vojtěch z Löwenmachtu. Na Karlově univerzitě vystudoval filosofii a krom úřad děkana vyšehradské kapituly zastával také úřad faráře od sv. Vojtěcha na Novém městě Pražském a preláta Království českého.

Sv. Vít

Svatý Vít neodmyslitelně patří do panteonu českých zemských světců, ale sám pochází z daleké slunné Sicílie a jeho kult se do českých zemí dostal na počátku 10. století ze Saska. Budoucí světec se narodil se okolo roku 297 bohatému pohanskému šlechtici Ilariovy (či Ilasiovy). Jeho vychovatelka a kojná Krescencie ho vychovávala v křesťanské víře, od které se ho otec snažil všemožně odvrátit. Nepomáhalo ani přemlouvání ani bití, a proto ho prý zavřel do místnosti na tak dlouho, dokud se nezřekne Boha. Avšak z místnosti náhle ucítil libou vůni, a když otevřel dveře, spatřil sedm andělů stojících okolo jeho syna. Výjev Ilaria natolik omráčil, že na místě oslepl. Přímluvy k pohanskému bohovi Jovišovi se minuly účinkem, a proto požádal o pomoc syna. Díky Vítovým intenzivním modlitbám se mu opět navrátil zrak. Ani to však Ilariovi nezabránilo, aby udal svého syna jako křesťana. Vít byl tajně odvezen do Lucanie v jižní Itálii, ale i tam byl odhalen jako křesťan, zajat a předveden před císaře Diokleciána do Říma. Přestože se mu podařilo vyléčit císařova syna z padoucnice, byl i se svými průvodci vhozen do vroucího oleje. Když jim olej neublížil, nechal je císař předhodit hladovým lvům. Ti však zázrakem přestaly mít hlad, zkrotli a lehli si k jejich nohám. Nakonec byli nataženi na skřipec a poté usmrceni mečem. To se mělo stát roku 304.

V době smrti mělo být Vítovi sedm let, ale spolehlivé prameny, které by to potvrdily, nemáme. Přesto se úcta k mladému mučedníkovi za křesťanskou víru šířila rychle po celé Evropě. Již v 6. století mu byla zasvěcena řada kostelů na Sicílii a Sardinii. Od 8. století se ostatky sv. Víta uchovávaly v klášteře St. Denis, odkud byly později přeneseny do kláštera v Corvey v Sasku. Světcův kult pronikl do Čech v 10. století za vlády knížete Václava, který získal vzácnou relikvii, rámě sv. Víta, od římského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Darování ostatků znamenalo, že na pražském knížecím dvoře se již plně uchytilo křesťanství. Jindřich a jeho rádci by nemohli svěřit ostatky významného světce předkřesťanské doby pohanovi. Tímto darem dal Jindřich současně najevo, že považuje českého knížete za sobě rovného křesťana. Václav nechal vybudovat na Pražském hradě na svou dobu nevídaný kostel, který zasvětil svatému Vítovi. Karel IV. se jako spoluvladař zúčastnil s Janem Lucemburským v roce 1344 položení základního kamene ke katedrále sv. Víta a v roce 1355 s sebou do Prahy přivezl značnou část světcových ostatků.
Svatý Vít se stal patronem mladých lidí, tanečníků, herců, komiků, vinařů, hostinských, lékárníků, kovářů, sládků a horníků, je zemským patronem v Čechách, Sasku a na Sicílii, je pomocníkem němých a hluchých a lidí trpících epilepsií, je vzýván k ochraně cudnosti, při léčení neplodnosti, očních a ušních onemocnění. Zcela ojedinělý je jeho patronát nad včasným probuzením. V Praze je mu přisouzen patronát nad Karlovým mostem.

Socha

Socha sv. Víta opakuje kompoziční schéma o málo starší sochy sv. Víta z Radíče u Sedlčan. Lvy, zobrazení u světcových nohou, jsou aluzí na světcův osud a příběh zkrocení divokých lvů. Pátý lev, ležící u světcových nohou byl již na Neuräutterových rytinách označován jako „leo Bohemiae“, český lev. Socha sv. Víta nepatří mezi vrcholná díla Ferdinandova. Ačkoli zaráží naivní kompozice, nejasná skladba draperie či groteskní podoby lvů, vydrželo připsání sochy Ferdinandu Maxmiliánu Brokoffovi dodnes.

Nápisy se vyskytují

Pod sochou

S. VITUS

(Sv. Vít)

Na skále vpravo

OPVS IOAN. BROKOFF

(Dílo Jana Brokoffa)