Sv. Vojtěch

Ferdinand Maxmilián Brokoff (12.9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova – 8.3. 1731 Praha)

Autor

Ferdinand Maxmilián Brokoff se narodil jako druhý syn řezbáře a sochaře Jana Brokoffa v severočeském Červeném Hrádku u Chomutova. První zkušenosti práce s českým pískovcem se mu zajisté dostalo v otcově dílně, kde se po boku svého o dva roky staršího bratra Michaela Jana Josefa učil řezbě do dřeva i práci s kamenem. Oba synové zanedlouho svého otce překonali. Ferdinand Maxmilián snad nějaký čas pobýval i v pražské dílně Ondřeje Filipa Quittanera a od roku 1714 spolupracoval ve Vídni s architektem Johannem Bernardem Fischerem z Erlachu. Vedle Matyáše Bernarda Brauna je nejvýznačnějším sochařem vrcholné fáze barokního umění v našich zemích. Ferdinandovi rané práce jsou poznamenány těžkostmi s přímým určením. Jeho otec Jan vlastnil v Praze prosperující dílnu a ačkoli se mladí bratři Brokoffové zapojili do otcovi praxe velice brzy, jejich podíl lze rozeznat jen s těžkostmi. Otec všechny produkty dílny až do své smrti signoval svým jménem. Ze soch na Karlově mostě lze Ferdinandu Maxmiliánovi připsat sousoší Sv. Barbory, sv. Markéty a sv. Alžběty, dále sochu sv. Františka Xaverského; sv. Františka Borgii; Sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa; sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana; sv. Kajetána a v neposlední řadě sv. Víta. Vedle prací pro Karlův most je významnou Ferdinandovou zakázkou náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze, tesaný dle návrhu Johanna Bernarda Fischera z Erlachu a také práce pro Vratislav (skulptury na oltáři kurfiřtské kaple vratislavského dómu), Krzesobor (návrh průčelí benediktinského kláštera) a ve Vídni pro křižovnický kostel sv. Karla Boromejského (návrh výzdoby hlavního oltáře). Jedněmi z jeho nejmonumentálnějších zakázek jsou sloupy pro Hradčanské a Maltézské náměstí. Mimo práci v kameni, vynikal Ferdinand Maxmilián také v řezbě. Dokladem toho jsou cykly v kostelech sv. Haštala a sv. Havla.

Donátor

Objednavatelem sochy sv. Vojtěcha pro Karlův most byl staroměstský konšel Marek Bernard Joanelli.

Sv. Vojtěch

Budoucí druhý pražský biskup, mučedník za křesťanskou víru, pocházející z dynastie Slavníkovců, se narodil pravděpodobně okolo roku 956 na Libici nedaleko Kouřimi. Jeho otec, Slavník, patřil k předním českým velmožům. Matkou měla být Střezislava, která snad pocházela z dynastie Přemyslovců. Vojtěch vyrůstal na Libici ve společnosti dalších šesti bratrů. Od útlého věku měl k dispozici učitele a vychovatele jménem Radla. Rok 962 se stal důležitým mezníkem ve Vojtěchově životě. Na Libici se zastavil biskup Adalbert, který se vracel z Kyjeva po roční neúspěšné misujní cestě. Biskup mladého Vojtěcha biřmoval (konfirmoval, potvrdil ve víře) a udělil mu biřmovací jméno Adalbert. Když bylo v roce 968 založeno v Magdeburku arcibiskupství, stal se Adalbert jeho prvním představeným. Vojtěchovi rodiče se rozhodli využít osobní známosti s Adalbertem a poslali Vojtěcha k němu do učení. V roce 972 se Vojtěch spolu se svým učitelem Radlou vypravil do Magdeburku. Jeho výuku zde vedl učenec Othrik, o němž je známo, že byl nesmlouvavým zastáncem dodržování zásad křesťanské víry. Zřejmě od něho Vojtěch získal neochvějné přesvědčení o vlastním pravověří, které později vedlo k jeho roztržce s pražským knížecím dvorem.

V roce 982 byl Vojtěch vybrán jako nástupce zesnulého prvního pražského biskupa Dětmara. Již vzpomínaná přísná výchova v křesťanské víře z něho učinila tvrdého kritika společenských poměrů v Čechách. Vojtěch vyčítal českým předákům mnohoženství, nadměrné požívání opojných nápojů a jejich podíl na prodeji otroků. Zejména mu vadilo, že křesťanští otroci jsou prodáváni jinověrcům. Prodej otroků však představoval pro knížecí pokladnu vítaný zisk, a proto jeho kritika, řečeno dnešními slovy, byla v podstatě útokem na státní příjmy, který kníže nemohl dopustit. Vojtěchův nekompromisní postoj ke společenským nešvarům ho nevyhnutelně přivedl do konfliktu s panovníkem a předními velmoži, po kterém raději někdy na přelomu let 988/989 opustil Čechy v doprovodu nejbližších přátel a zamířil do Itálie.

Nejprve pobýval v Římě, odkud měl v úmyslu podniknout pouť do Jeruzaléma. Cestou však změnil plány a vstoupil do kláštera Monte Cassino. Prostředí zdejšího kláštera se Vojtěchovi příliš nezamlouvalo, a proto se po nějaké době vrátil do Říma, kde nalezl útočiště v klášteře svatých Alexia a Bonifacia na aventinském pahorku. Spolu s ním zde zůstal také jeho bratr Radim, který přijal řeholní jméno Gaudencius. V roce 992 zde Vojtěcha vyhledali vyslanci českého knížete, aby ho přemluvili k návratu do země.

Vojtěch jejich žádosti vyslyšel a znovu se ujal svého biskupského úřadu v Praze. Nicméně si počínal stejně energicky jako před svým odchodem. Na knížeti Boleslavovi si vyžádal potvrzení svých biskupských pravomocí, v roce 993 se zasloužil o založení benediktinského kláštera na Břevnově a dokonce začal razit vlastní mince. Poměry v sídelním městě ilustruje případ, který přiměl Vojtěcha k definitivnímu odchodu z Čech. Biskup poskytl azyl v kostele svatého Jiří vdané ženě, která se dopustila smilstva s knězem. Rozzuření příbuzní ji však násilně vyvlekli na ulici a před biskupovýma očima ji sťali. Pro Vojtěcha byl tento hrůzný čin důkazem, že Čechy nelze napravit, a v roce 995 definitivně odešel ze země.

Opět se usadil v klášteře na aventinském pahorku, kde se v následujícím roce setkal s císařem Otou III. Císař se ještě jednou pokusil prostředkovat mezi Vojtěchem a českým knížectvím. Čekání na českou odpověď Vojtěch vyplnil návštěvou císařského dvora v Cáchách a významných poutních míst ve Francii. V prosinci 996 se vrátil do Cách, kam přišla zpráva z pražského dvora, v níž stálo, že si Čechové nepřejí jeho návrat. To byl nepochybně pro Vojtěcha impuls, aby se vypravil na osudnou misijní cestu k Prusům. Jeho kázání se u pohanů setkalo s velkou nevolí a biskup byl několikrát vyzván, aby se vydal na zpáteční cestu. Vojtěchova neústupnost se mu stala osudnou. Na úsvitě 23. dubna 997 napadli skupinu misionářů pruští bojovníci a jejich útok si vyžádal jedinou oběť – biskupa Vojtěcha.

Vojtěchovo tělo získal od Prusů polský kníže Boleslav Chrabrý a nechal ho pochovat v Hnězdně. V roce 1000 navštívili Vojtěchův hrob císař Ota III. a papež Silvestr II., který povýšil Hnězdno na arcibiskupství a do jeho čela byl jmenován Vojtěchův bratr Radim - Gaudencius. V roce 1039 podnikl český kníže Břetislav I. vojenské tažení do Polska, které vyvrcholilo přenesením světcova těla zpět do rodné země. Do roku 1060 byly ostatky uloženy v rotundě svatého Víta a poté je nechal kníže Vratislav II. umístit do zvláštní kaple.

Kult svatého Vojtěcha se záhy rozšířil v Polsku, v německých zemích a v Čechách. Jeho atributy jsou veslo, jímž byl zabit, oštěp, kopí, svazek šípů, orel, který podle pověsti hlídal jeho bezhlavé tělo. Vojtěch je zobrazován jako biskup s mitrou, berlou a knihou, někdy též s Prokopem nebo jak vyprošuje na Zelené Hoře déšť pro českou zemi.

Socha

Socha sv. Vojtěcha pro Karlův most je prvním relativně samostatným dílem Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. K soše je dochováno dřevěné modelletto. Socha i model nesou charakteristické znaky mladších Ferdinandových prací. Předpokládá se ovšem, že na konečné podobě spolupracoval se svým starším bratrem Michalem Janem Josefem.

Nápisy se vyskytují

Na podstavci

MARCVS DE IOANELLI, REGIAE ANTIQVAE VRBIS PRAGENAE CONSVLARIS PVBLICO CVLTVI EXPOSVIT.

(Marek Joanelli, radní Starého Města pražského, veřejné úctě vystavil)